Reportáž od stolu: Oslavy 17. listopadu se přesunuly na monitory a já virtuálně prošla po stopách sametu

Jinak jeho oči zjistí, i když se to nezdá, že na vrbě kromě listí visí malá hvězda-a-a – Viděli jsme jednou v lukách plakat na tý vrbě kluka, který pevně věřil tomu, že ji sundá z toho stromu… Tento hit 60. let mi zní v uších, zatímco si otevírám mapu, kde je přesně zaznamenán pochod studentů 17. listopadu 1989 z Albertova na Národní třídu. Píseň je součástí speciálního playlistu, který sestavil pro letošní svátek svobody a demokracie spolek Díky, že můžem. Ten v Praze letos opět organizoval hlavní oslavy 31. výročí sametové revoluce Korzo národní. Tento rok se však přesunuly z důvodu epidemie koronaviru „z Národní třídy i do vašeho obýváků“. Také já jsem rozhodla uctít tento svátek před monitorem obrazovky, z mého obýváku na pražském sídlišti na Barrandově.

Cesta historie

Každoročně jsem byla zvyklá vyslechnout projevy studentů a akademiků na Albertově, kde začal 17. listopadu 1989 komunistickým režimem schválená pietní akce. Ta měla připomenout 60 let od pohřbu Jana Opletala, jenž byl zastřelen během protiokupantské demonstrace 28. října 1939. Nacisté následně zavřeli vysoké školy, popravili devět funkcionářů studentských spolků a 1500 studentů přesunuli do koncentračních táborů. Ještě během války byl zásluhou mladých Čechoslováků v Londýně 17. listopad uznán jako Mezinárodní den studenstva, jediný mezinárodní svátek s českými kořeny.

Po zapálení svíčky pod pamětní deskou Sametové revoluce jsem se klidným, procházkovým tempem obvykle vydávala ulicí Na Slupi na Karlovo náměstí a následně mezi davy lidí na Národní třídu. Letos se však díky interaktivní mapě dovídám, že původní průvod vedl poněkud oklikou. Pietní průvod měl skončit u hrobu Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově. Tam ale dav studentů s transparenty hlásící hesla jako „K Vánocům svobodu!“ nebo „Demisi dinosaurům!“, došel k závěru, že je na špatném hradě. Jejich cílem bylo Václavské náměstí. Na Národní třídě však demonstrující narazili na kordon Státní bezpečnosti a došlo ke střetu, přes 550 osob bylo zraněno. Dále byly rozpoutány události, které vedly k pádu komunistického režimu.

Díky aplikaci Smart Guide je možné si cestu projít nejen online, ale i fyzicky. Na významných bodech cesty je pak možné několika zaznamenanými svědectvími a doplňujícími informacemi se doslova přenést do doby před 30 lety.

Svoboda tvořit

Virtuálně se ocitám na Národní třídě. Díky graficky vydařené mapě na webu korzonarodni.cz si můžu snadno udělat přehled o připraveném programu. Je možné si vybrat mezi diskuzemi a výstavami, inspirovat se tematickou četbou, poučit se o několika neziskových organizacích nebo se on-line spojit s jedním ze čtyř profíků Slam poetry. Nakonec se vydávám do Obýváku Knihovny Václava Havla zúčastnit se diskuze.

Hned v prvním bloku s názvem Svoboda tvořit se pod iniciálami Václava Havla, úhlednými policemi s knihami a velkým žlutým budíkem setkávají dva umělci. Hosty moderátorky Hany Slívové jsou slovenská zpěvačka Katarína Kubošiová, známá jako Katrzía a umělec Vladimír Brož, v povědomí spíše jako Vladimír 518.

Oba umělci se shodují, že v současné době je absolutní svoboda tvorby a jediné mantinely klademe my sami. „Musíte ale počítat s tím, že když něco vytvoříte, můžou přijít reakce, které jsou i nepříjemné. Ale je naší úlohou to zvládat,“ rozvádí Katarzia.

„Cíl v mý hlavě, ke kterýmu se snažím dostat je, že mě to prostě nezajímá. Mě nezajímá, že jsi černej nebo žena. Mě je to jedno. Pro mě jsi člověk. Přistupuju k tobě jako k člověku, k bytosti jako jsem já,“ reaguje Vladimír 518 na téma rasismu a feminismu ve společnosti, ke které se diskuze později stáčí.

Zvuk i obraz

Po skončení debaty poprvé za celý den oceňuji pohodlí a klid domova. Mám totiž čas si důkladně projít připravené výstavy s dobovými videozáběry, výpověďmi účastníků a jinými obrazovými materiály. Z celkové autenticity a sugestivnosti mi naskakuje husí kůže. Naštěstí si můžu situaci sama pro sebe odlehčit několika známými komiksovými okénky Oprásků sčeský historje, kde například oceňuji, jak si „Vašek“ (Václav Havel) dává ráno lahváče, v poledne půllitr a večer basu.

Ekologie vs. koncert

Zatímco se za okny stmívá, přesouvám se virtuálně dovnitř na Novou scénu Národního divadla. V rámci bloku debaty s médii se napojím na diskuzi online deníku A2Alarm o ekologii za normalizace a dnes. Rut Kolínská zde vzpomíná na pochod pražských matek za lepší ovzduší v květnu 1989. Tato demonstrace je považována za první ekologickou demonstraci u nás. Byla to také jediná předrevoluční demonstrace, která nebyla rozehnána právě pro účast matek s dětmi v kočárcích. Přesně na to matky spoléhaly, dodává Kolínská. Celkově však debata příliš mnoho diváků nezaujala, počet online sledujících je kolem dvou stovek a nikdo z nich se neodváží položit dotaz formou komentáře.

Jedním z vysvětlení může být i začínající Koncert pro budoucnost. „Jsi můj v šeru, ukazatel směru“, zpívá první účinkující Eva Farná. Na rozdíl od ekologické debaty se komentáře vedle videa rojí nepřetržitě. Jedná se většinou o komplimenty zpěvačce, což vytváří pozitivní, možná až euforickou atmosféru. Také počet sledující je během prvních pěti minut desetinásobný.

Modlitba na závěr

Je právě 17:11. V tento symbolický čas se celou Prahou začínají linout tóny písně Modlitba pro Martou, kterou zpívá Aneta Langerová na střeše Národního divadla. Slyším ji dokonce i z balkonu barrandovského bytu, ač s pětiminutovou prodlevou. Tímto se pro mě zcela vyplnil # spolualesami, heslo letošních sametových oslav.

Už mi zbývá jen zapálit svíčku, což šlo letos také udělat na dálku. Lidé mohli posílat virtuální vzkazy, které pak organizátoři oslav vytiskly na svíčky a postavili pod památník 17. listopadu na Národní třídě. Bylo jich tam na dva tisíce. Naproti v Rock Café se koná kulturní vrchol za tímto dnem: hraje se Audience od Václava Havla v provedení Jana Potměšila a Václava Kargera a jak jinak, než on-line v přímém přenosu.