Absolventka studia veteriny: „Je to běh na dlouhou trať“

Eva Skaličková absolvovala fakultu Všeobecného veterinárního lékařství v roce 2009. Během studia Tauferovy SOŠ veterinární v Kroměříži se vydala na odbornou stáž do Švýcarska, kde absolvovala vzdělávací program pro veterinární nutriční poradce. Nyní pracuje externě na veterinární klinice ve Zlíně, kterou vede její otec.*

Vystudovala jste Veterinární fakultu v Brně. Jak dlouho vám s tímto oborem trvalo najít první zaměstnání?

Vzhledem k tomu, že jsou mí rodiče veterináři a táta má zavedenou malou praxi, pro mě to problém nebyl. Ale nemít toto štěstí, najít zaměstnaní v tomto oboru a ještě případně v místě bydliště není jednoduché – řekla bych téměř nemožné. Navíc na úřadě práce se s nabídkou práce veterinárního lékaře nebo sestry vůbec nedá počítat.

Než jste se na tuto školu zapsala, uvažovala jste o studiu i nějakého jiného oboru? Nebo toto bylo vaše snové povolání…

O jiném povolání jsem neuvažovala, vyrůstala jsem ve veterinární rodině a mezi zvířaty, takže volba byla jasná.

Už během středoškolského studia jste absolvovala stáž v zahraničí. Co bylo její náplní?

Ano, byla jsem na tříměsíční stáži ve Švýcarsku a moc ráda na ni vzpomínám. Stáž byla orientovaná spíš na zemědělství, pracovala jsem u soukromníků na farmě, kde jsem se starala o zvířata, pracovala na poli a na zahradě. Poštěstilo se mi i setkání s místním veterinářem, takže jsem viděla i něco málo z veterinární­ho oboru.

Můžete nějak srovnat systém výuky, nebo i praxe, ve Švýcarsku a u nás? A uvažovala jste někdy na základě svých zkušeností, že byste v budoucnu hledala uplatnění právě v zahraničí?

Asi ne, ve veterinární praxi jsem nestrávila tolik času, abych mohla srovnávat. Ale uvažovala jsem o práci v Austrálii, jenže podmínky pro získání pracovního povolení jsou velmi složité a nákladné, a proto jsem nakonec cestu nerealizovala.

Máte pocit, že Vás VFU pro budoucí praxi připravila dostatečně?

Teoreticky určitě. Ale ocenila bych více workshopů a více praxe.

Co pro Vás bylo na celém studiu nejnáročnější? Na co naopak vzpomínáte ráda?

Nejnáročnější byla rozhodně patologie a bojovala jsem i s histologií, naopak mě bavila anatomie. No a určitě ráda vzpomínám na studentský život.

Kdybyste se nyní ohlédla zpátky – měnila byste?

Nikdy bych neměnila, byl to můj sen.

Co byste doporučila uchazečům, kteří uvažují o studiu veteriny? A jaký by podle vás takový uchazeč vůbec měl být?

Studovat tuto univerzitu není jednoduché. Hodně studentů studium ukončí už ve druhém nebo třetím ročníku. Čekají vás hromady skript a knih, dlouhé dny i týdny učení se na zkoušky a nároční vyučující. Tím to ale zdaleka nekončí, po studiu není lehké sehnat práci a zavést praxi je nákladné. Aby se veterinární lékař prosadil, čeká ho celoživotní vzdělávání, noční pohotovosti, spousta trpělivosti a píle. Navíc za ne zrovna vysoký plat. Všechno je to běh na dlouhou trať. Pokud je s tímto uchazeč smířený, popřeju jen hodně štěstí a pevné nervy.

Zdroj foto: www.veterinarniklinika.cz