Ať zůstane víc než prázdné půllitry

12. 9. 2011 | Stojí za přečtení

Mezinárodní festival identity, autorská čtení, programy pro děti – Bc. Tereza Honsová (24) se během studia na vysoké škole rozhodně nenudí. Ke dvěma oborům – historii a informačním studiím a knihovnictví na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně – si přibrala ještě řadu dalších aktivit. Dá se to vůbec zvládnout? Přečtěte si o tvořivých aktivitách na vysoké škole, a můžete, jak říká Tereza, „strávit společně nějaký čas, ze kterého po nás zůstane víc než prázdné půllitry.“

Terezo, co všechno – kromě studia – patří mezi tvé aktivity?

Mojí asi celoživotní vášní je práce s lidmi. Takže mimo aktivity, které se vážou na mé školní povinnosti, se podílím na organizaci akcí zaměřených převážně na mladé lidi. Aby to neznělo tak moc vznešeně, měla bych dodat, že se jedná hlavně o pořádání dětských táborů a jazykových nebo sportovních kurzů pro středoškoláky a vysokoškoláky.
Skrze studium jsem se ale dostala i k jiným zajímavým projektům jako je například Mezinárodní festival identity, jehož první ročník se věnoval tématu korupce a letošní se bude zabývat závislostmi, pořádání autorských čtení věnovaných hlavně mladým autorům spjatým s Brnem nebo programů pro děti z jedné brněnské základní školy.

Myslíš si, že vysokoškolské prostředí je v něčem jedinečné, co se týče možností dalších aktivit a projektů?

Vysoká škola koncentruje převážně mladé lidi, z nichž velká část ještě nepracuje na plný úvazek a nemá rodinu. Uvědomuju si, že to je velká výhoda pro společnou tvůrčí práci. Když se má sejít skupina lidí, aby společně naplánovali a připravili například Noc s Andersenem (akce pro malé děti zaměřená na četbu, většinou spojená s přespáním v knihovně nebo ve škole), brzy zjistíte, že se v jiný čas než večer nesejdete. Když se pak nahromadí víc projektů najednou, jsou takové večery tři v týdny a schůzky často trvají dlouho do noci. Nějak si nedokážu představit, že bych pak měla jít každý den v šest ráno do práce a večer na mě doma čekala rodina. Dokud jsem na vysoké a kolem mě je spousta vysokoškoláků, můžeme si takové věci dovolit.
V rámci oboru, který studuju, nás vedou k práci v malých týmech. Často máme společně vytvořit nějakou prezentaci nebo seminární práci. Takže je celé studium protkáno různými miniprojekty. Zároveň nás na oboru vedou k velmi aktivnímu způsobu života během studia, což si snad odneseme i dál.

Jaká pro tebe byla hlavní motivace začít s takovými projekty?

Musím se přiznat, že neumím být ten, kdo přijde s tím bezvadným nápadem něco nového podniknout. Jsem ve své podstatě líný člověk. Ke většině projektů jsem se dostala jako k součásti studia, to znamená, že za ně bylo pár kreditů a byly tak trochu povinné. Díky tomu jsem se například mohla podílet na prvním ročníku Mezinárodního festivalu identity. Výpomoc při organizaci byla jednou z možností, jak splnit předmět Terénní projekt, v rámci něhož se studenti právě k takovýmto akcím hlásí jako organizátoři. A věci, které dělám dobrovolně, mají svůj základ v tom, že jsem si tyhle akce dřív sama užívala jako účastník. A protože se mi líbí a vidím v nich velký smysl, prostě v nich dál pokračuju, jenom na té druhé straně.

„Někdy mám dokonce strach, jestli mě náhodou tvorba nějaké akce nebaví víc než samotné návštěvníky, kteří se jí přijdou zúčastnit!“

„Někdy mám dokonce strach, jestli mě náhodou tvorba nějaké akce nebaví víc než samotné návštěvníky, kteří se jí přijdou zúčastnit!“

Jaká je podpora těchto aktivit ze strany školy, fakulty, vyučujících? Tolerují třeba, když tomu potřebuješ věnovat čas, během kterého bys jinak měla sedět na přednášce?

Podpora ze strany vyučujících je veliká, a to patrně proto, že většina těchto aktivit vzniká právě pod patronátem Kabinetu informačních studií a knihovnictví. Když s někým oficiálně jednáte a můžete se zaštítit nějakou institucí, hned jsou některé věci snazší. Nicméně povinnosti máme pořád stejné. Ani počet povolených absencí se nemění :). Ale většina aktivit do výuky nezasahuje, takže je to v pořádku.

Odkud čerpáte nápady a inspiraci pro takové akce?

Jak už jsem říkala, projekty, které děláme při studiu, jsou již nějakým způsobem předdefinované. Takže výzvou pro nás pak je spíš otázka jak to udělat, než co udělat. Víme například, že máme připravit cyklus autorských čtení. Na nás pak je vymyslet nějaký rámec, podle kterého se rozhodneme, které autory na čtení zkusíme pozvat. Nicméně pro tvorbu samotného obsahu některých akcí, a teď mám na mysli hlavně různé hry pro děti nebo pro mladé lidi, je pro mě osobně asi největší inspirací moje předchozí studium historie, literatura a film, a to hlavně pro vytvoření té správné herní atmosféry. Pro jakýkoliv dojem, který potřebujete pro danou hru v lidech vyvolat, existuje mezi historickými událostmi nějaké vhodné pozadí. Může se jednat o pocit strachu, ohrožení, nejistoty, ale i třeba blahobytu, bezpečí a prosperity, útulnosti, chaosu, zkrátka na co si jen vzpomenete. Pak už jen stačí vybrat to správné historické období, tu správnou literární nebo filmovou zápletku. A pak už stačí jen vyprávět.

Co je nejdůležitější, když se vysokoškolák rozhodne dělat podobné akce? Na co by si měl dát pozor?

Nevím, jestli dokážu říct, co je nejdůležitější, ale vím, s čím mívám sama často potíže. Stane se mi, že si nepohlídám, aby byla včas vyřízena všechna povolení a všechny rezervace. Mívám problém uvědomit si, že jakákoliv větší organizovaná sešlost lidí ve veřejném prostoru, například městská hra, nějaký pochod nebo divadlo či výstava v parku musí být povolená od městského úřadu nebo policie. A to zvlášť, když je organizace zaštítěná fakultou nebo katedrou. Když dělám něco sama za sebe, tak trochu víc riskuju a pak tiše doufám, že si policie podivně se chovajících lidí na náměstí nevšimne. A když jo, tak pak se vysvětluje a chlácholí. Ale když mám nad hlavou napsáno Masarykova univerzita, tak to takhle dělat nejde. Takže všem, kteří se chystají pořádat něco oficiálnějšího, vřele doporučuji tuhle věc nepodcenit a začít s vyřizováním včas.

„Mám moc ráda tu atmosféru společného tvoření“

„Mám moc ráda tu atmosféru společného tvoření“

Co tě na tom nejvíc baví?

Mám moc ráda tu atmosféru společného tvoření. Připravovat něco sama je fajn, ale je to pořád jen o mně. Chodit spolu do hospody je příjemné, ale po nějaké době se začne vkrádat pocit marnosti. Ale strávit společně nějaký čas, ze kterého po nás zůstane víc než prázdné půllitry, je až neuvěřitelně uspokojující. Někdy mám dokonce strach, jestli mě náhodou tvorba nějaké akce nebaví víc než samotné návštěvníky, kteří se jí přijdou zúčastnit ;).

A co je na tom všem nejtěžší?

Pro mě je nejtěžší udělat ten první krok, začít něco nového. To neumím. Nejlépe mi jde role „té druhé“, která přikyvuje a s entuziazmem rozvíjí zprvu nesmělý nápad „toho prvního“. Neumím stát v čele, být šéf, delegovat práci, rozhodovat a něco obhájit. To je pro mě nejtěžší.

Máš nějaký nápad do budoucna, který bys ráda zrealizovala? Jakou máš vlastně představu o svém budoucím uplatnění?

Ráda bych se po návratu do Brna znovu plně zapojila do autorského čtení a festivalu identity, ze kterých jsem teď kvůli prázdninovým závazkům a státnicím vypadla. Také mám v záloze dvě takové menší věci, které jsem sama nebo se spolužáky připravovala v rámci studia. Jsou vymyšlené, stačí je jen zrealizovat. Jedno je debatní program pro středoškoláky o tom, jak vnímáme evropský a americký rasismus, druhé je kreativní hra, která stojí na schopnostech hráčů reflektovat prostředí, ve kterém se nachází. A nakonec ještě jedna taková srdeční záležitost, kterou je malé divadelní představení, které jsme kdysi hrály se spolužačkou a které bych si zase někdy moc ráda zahrála. To jsou takové asi nejkonkrétnější představy. Moc by se mi líbilo, kdybych takové věci mohla dělat i v rámci svého zaměstnání. Ale trochu se bojím, aby z toho nevyprchalo to nadšení, které obnáší činnost dobrovolná. Jestli bych měla začít tyhle aktivity „vyrábět“ na zakázku, aniž bych v nich viděla nějaký hlubší smysl a zakoušela tu opojnost sounáležitosti s lidmi podobně naladěnými, jestli by jediným cílem mělo být splnění nějakých kvót a vyplnění výkazu pro Evropskou unii, tak to si radši zkusím najít úplně jinou práci a když to půjde, tak budu tyhle věci dělat bokem. Děkujeme za rozhovor!

Další články k tématu

Cvičná nemocnice v Brně. Budoucnost pro české mediky

Cvičná nemocnice v Brně. Budoucnost pro české mediky

Před několika dny byla slavnostně zahájena zcela unikátní stavba pro budoucí studenty medicíny Masarykovy univerzity v Brně. Jedná se o simulační pracoviště, tedy o cvičnou nemocnici, která bude spadat pod Univerzitní kampus Bohunice. Čím vším bude toto centrum výjimečné? Pětipatrová budova bude především napodobovat reálné prostředí nemocnice. Bude mít standardní nemocniční pokoje a operační sály, ale …

číst více