Pět otázek pro... Petra Nikla

18. 2. 2010 | Stojí za přečtení

Kdybychom se pokusili představit Petra Nikla podrobným výčtem jeho povolání a činností, kterým se věnuje, zcela jistě bychom na něco zapomněli. Ve zkratce se však dá říci, že Petra Nikla živí jeho fantazie a bezedná kreativita. Na svá studia vzpomíná jako na dobu „neuvěřitelného bublání a nadšení“, kterou je třeba prožít co nejintenzivněji.

Petr Nikl (nar. 1960) je známý jako spisovatel pohádek (nejen) pro děti, ale i jako malíř, kreslíř a grafik, výtvarník, hudebník, tanečník, fotograf a divadelník. Zviditelnil se mimo jiné svým působením v dnes již neexistující umělecké skupině Tvrdohlaví a dalších uměleckých formacích. V roce 1993 a následně v roce 1995 získal za svou tvorbu prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého, v roce 2008 k tomu přidal ještě ocenění Magnesia Litera v kategoriích „kniha roku“ a „kniha pro děti a mládež“.

Jakou vysokou školu jste studoval a proč jste se pro ni tehdy rozhodl?

Studoval jsem AVU v letech 1981 – 1987, dostal jsem se na ni napodruhé. Byla jedinou školou, zabývající se u nás tzv. volným uměním, tedy z omezeného hlediska tehdejšího oficiálního chápání tohoto významu. Studoval jsem malbu v atelieru Arnošta Paderlíka. Pocházím z umělecké rodiny. Maminka byla návrhářkou hraček, otec, akademický malíř, vystudoval AVU v padesátých letech v malířském ateliéru Miloslava Holého. Dalším důležitým kulturním lákadlem byla pochopitelně Praha samotná, přišel jsem ze Zlína a od začátku jsem se zajímal taky o jiné vyjadřovací formy, sledoval jsem divadlo a hudbu.

Petr Nikl je doslova studnou všestranného kreativismu: vedle malby a hudby se věnuje fotografování, divadlu a psaní populárních „lingvistických“ pohádek (foto: archiv Petra Nikla).

Co všechno vám dalo studium na vysoké škole z hlediska vaší dnešní profese?

Bylo součástí, nikoli nejdůležitější, mého nalézání a ověřování. Nezbytná zpětná vazba i vliv ovšem přicházely ne od tehdejších profesorů, ale ze vzájemné generační líhně. Jako svého učitele, někoho, kdo mě celostně oslovil, uvádím divadelníka Ivana Vyskočila, na jehož semináře psaní jsem nezávazně docházel. Otázky výtvarného řemesla mi dodala už Střední uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti, potřeboval jsem spíše osobní orientaci – naučit se správně klást si otázky a především vést se sebou dialog. Toto lze načerpat kdekoli, má-li člověk štěstí na osudové setkání. Profesoři na AVU, až na výjimky, jakou byl třeba profesor Čepelák na grafice, většinou jen klonovali svoje názory a zúžené pohledy, což je samozřejmě nemoc i mnohých dnešních ateliérů. Má to svou logiku, je to obvyklý pedagogický paradox. Musím říct, že všechny učitele obdivuji, já jsem všechny nabídky k učení odmítl, nezvládl bych to.

Kdybyste si dnes mohl vybrat znovu, co byste studoval a kde? Volil byste například možnost studia v zahraničí?

Nevím, to je fatální otázka, byl-li bych někdo jiný, nebo ne. Rozhodně je každý pobyt v zahraničí úžasnou zkušeností. Nestudoval-li bych vůbec na žádné škole, taky by to nebyla tragédie, studoval-li bych si sám. Obdivuji mnohou tvorbu autodidaktů, netrpících výukovými napodobovacími schématy, kterých se špatně zbavuje. Jsou neuvěřitelně svobodní. Na druhé straně je soutěživě dravé prostředí škol jinak potřebné a stimulující, pokud si ohlídám ony konstrukce a hru na výkonnost a výsledky. Pokud se zaujmu procesem vznikání, který mám možnost vnímat také u jiných, stane se škola pro mě úžasným invenčním prostředím.

Co se vám vybaví, když se někdo zeptá na váš „studentský život“?

Je to čas mezi dvacátým až třicátým rokem života. Neuvěřitelné bublání a nadšení. Většinou se z tohoto zárodečného období čerpá po celý zbytek života. Je proto třeba ho prožít co nejintenzivněji.

Co byste vzkázal či poradil těm, kdo se chtějí hlásit na obor, který jste studoval vy, popřípadě uvažují o podobné profesionální drá­ze?

Líbí se Vám naše stránky?


Nevíte, co studovat? Za 5 minut to zjistíte!    Spustit test

Aby měli štěstí na lidi, aby taky ale věřili svému směřování a přitom se od sebe drželi v odstupu. Jakýkoli vliv je dvojsečná zbraň. Musí se ho naučit zpracovat. Tohle vlastně nikdo nenaučí. Najít téma, chuť a vnitřní nutnost se vyjádřit. Neustále se tázat, zda se nemohu vyjádřit i jinak. Technika se dá naučit vždy. Z toho důvodu může být důležité vystřídat více ateliérů, ale to jsou subjektivní cesty. Každý máme jinou, a to je dobře, jinak by to byla nuda.