Ortoptika je téměř výhradně ženský obor

16. 11. 2015 | O studijních oborech

S Barborou Víchovou (21), studentkou 3. ročníku ortoptiky na LF MUNI v Brně, o jediném studentovi a převaze studentek, o vysokých šancích na uplatnění v oboru, který se zabývá léčením tupozrakosti a šilhání u dětí a o profesionální deformaci.

Co tě vedlo k tomu studovat právě ortoptiku? V čem tento obor spočívá?

Ortoptika je obor, který se zabývá léčbou tupozrakosti a šilhání u dětí. Tupozrakost je snížení zrakové ostrosti bez zjevné příčiny, což znamená, že i když nosí člověk brýle, které potřebuje, na tupozraké oko pořád vidí hůř a šilhání každý zná. Dostala jsem se k tomu vlastně náhodou, nevěděla jsem totiž, co mám jít dělat. Dívala jsem se, kde se dělají jaké přijímací zkoušky a dostala jsem se na víc vysokých škol. Ortoptiku jsem si vybrala proto, že se zde pracuje právě s dětmi a že je to obor, kde můžu pomáhat lidem.

Takže se tento obor týká jen dětí?

Občas se šilhání objeví i u dospělých, ale u nich se s tím hůř pracuje, protože už mají úplně vyvinuté vidění. Příčinou šilhání u dospělých bývá třeba úraz hlavy.

Jak ses o oboru, který se dá studovat jen na jedné univerzitě v České republice, dozvěděla?

Obor jsem našla na webových stránkách Lékařské fakulty brněnské Masarykovy univerzity. Předtím jsem o něm nikdy neslyšela, ani jsem nevěděla, co to znamená. A když jsem tam nastoupila, ani jsem pořádně netušila, co mě čeká.

A dělala jsi přijímací zkoušky i jinam?

Ano, zkoušela jsem se dostat na obor radiologický asistent v Brně a v Olomouci. Ale vybrala jsem si ortoptiku.

Který předmět tě nejvíc zaujal a bavil tě?

Pro náš obor máme tři stěžejní předměty – binokulární vidění, klinickou rehabilitaci binokulárního vidění a strabologii, která se týká toho, jak se léčí šilhání. Mě nejvíc bavila ta klinická rehabilitace, protože je hodně prakticky zaměřená, dozvíme se tam, co máme dělat, když má pacient poruchy binokulárního vidění. Ale i ty dva další předměty jsou důležité, bez nich bychom nepochopili, co je příčinou, je to ten teoretický základ. V tom máme výhodu oproti zdravotním sestrám s nástavbou, které většinou dělají tuto práci teď.

Z kterého předmětu bylo pro tebe naopak nejtěžší složit zkoušku?

Asi z biochemie a histologie, což jsou předměty z teoretického medicínského úvodu v prváku.

Kolik praxe máte v průběhu studia?

Už od druháku máme praxi první semestr jeden den v týdnu, druhý semestr dva dny v týdnu a tak je to pak i ve třeťáku. To je právě velká výhoda, že se každý týden dostaneme do praxe.

A můžete si vybrat, kde praxi strávíte, nebo to máte předem určeno?

Víceméně si můžeme vybrat, ale je to kapacitně omezené, na každé pracoviště berou určitý počet lidí. Proto byl logicky největší nával na místa v Brně. Ale kdo je z větší vzdálenosti, může si vybrat i nějaké pracoviště blízko svého bydliště, pokud tedy spolupracuje s naší fakultou. Například já teď jezdím do Hradce Králové, kde jsme na praxi dvě.

Bude ti stačit bakalářský titul, můžeš jít pak hned pracovat?

Ano, my ani nemáme magisterský obor. Není sice povinné mít po studiu určitou praxi, ale naše vyučující nám říkají, že by byli rádi, kdyby praxe nutná byla. Poté, co vyjdeme ze školy, sice určitou praxi máme, ale zkušeností pořád máme málo na to, abychom vše správně rozpoznali.

Jaké jsou šance na uplatnění?

V současné době velmi vysoké. Ortoptiku dělaly dřív zdravotní sestry, které si udělaly doškolovací kurz a teď je málo těch mladších, většina jich má tak pět až deset let do důchodu. Ale spousta míst je volných už teď. O první tři ročníky se prý úplně poperou. Já osobně jsem první ročník, pro který tento obor otevřeli a jsem ve třeťáku.

Máš už třeba preferovanou lokalitu, kde bys chtěla pracovat?

Já už mám domluvené místo. Jak jezdím na praxi do Hradce Králové, jsem už víceméně domluvená s šéfovou, že u nich budu po dostudování pokračovat nastálo.

„Ortoptiku jsem si vybrala proto, že se zde pracuje s dětmi a že je to obor, kde můžu pomáhat lidem.“

Jak tráví ortoptisti a ortoptistky volný čas?

Každý jinak. Tím, že prodlužuju studium, mám méně předmětů než moje spolužačky. Do Brna jezdím tak jeden až dva dny v týdnu a ve čtvrtek a v pátek mám praxe, takže se svými spolužačkami moc času netrávím.

Říkáš spolužačkami – máte tam vůbec nějakého kluka?

Teď v prváku je jeden kluk a je to vůbec první kluk, který se v našem oboru objevil.

Projevuje se u tebe nějak profesionální deformace? Pozoruješ své kamarády, jestli nešilhají? Nebo jdeš po ulici a řekneš si: „Tohle dítě šilhá, proč nemá brýle?“

Ano, začíná se to projevovat. Částečně doma, protože můj manžel, když byl malý, šilhal a je po operaci šilhání. Ale jak se to často stává, v dětství se oči srovnají, ale jak se ten zrak ještě vyvíjí, zase se to pokazí. On dřív šilhal dovnitř a teď trošku šilhá ven. Zkouším si na něm testy, které se dají dělat bez pomůcek a občas ho štvu tím, že mu dám nějaké cvičení, aby s tím šilháním v budoucnu neměl problémy. A je to pro mě dobrý trénink, protože pak aspoň vím, co mám dělat s dětmi. Když se dítě narodí, má fyziologicky plus tři dioptrie. Je to tak správně, protože jak člověk roste, oko roste taky a postupně se to vyrovnává, až doroste správně do nuly. Když se někdo narodí a má méně dioptrií, bude v budoucnu nejspíš vidět špatně na dálku a naopak, když má někdo od narození dioptrií víc, nejspíš mu něco zůstane a uvidí špatně na blízko.

A ty jsi v dětství nosila brýle?

Nenosila. Já to mám celý život dobrý. Ale oba mí bratři nosí brýle na dálku. A oba na to nadávají.

Plánuješ se stát členkou České společnosti ortoptistek?

Úplně nevím, jak to tam vlastně funguje, je to trochu uzavřená společnost. Ještě uvidím. Určitě jsem ale ráda, že ta společnost existuje, protože kolikrát se vyskytnou problémy v oboru a tato společnost je pomáhá řešit. Nedávno byl nový návrh zákona, který, kdyby prošel tak, jak původně byl navržen, nemohly jsme jako ortoptistky samostatně pracovat. Díky tomu, že se do toho vložila Česká společnost ortoptistek a několik lékařů, kteří nad námi drží ochrannou ruku, jsme mohly zůstat i nadále samostatné. Těch profesí, které mohou působit bez dozoru lékaře, je strašně málo. A nám tahle výsada zůstala díky tomu, že se nás doktoři zastali i tím, že jsme jednotné v České ortoptické společnosti.

Jsi ráda, že sis vybrala daný obor?

Teď už jsem ráda. Na začátku jsem byla hodně nešťastná z těch obecných medicínských úvodů, zvlášť, když jsem opakovala biochemii. Ale teď už je to v pohodě.

Foto: archiv Barbory Víchové