Studentské vztahy na dálku a jak je nepokazit

15. 5. 2014 | Studentský život

Začnete spolu chodit na střední. Jeden odmaturuje a jde na školu do jiného města, nebo odmaturují oba, ale každý začne studovat jinde. Ustát vztah na dálku není vždycky jednoduché, ale taky ne nemožné. Čím se tomu dá pomoct a čím uškodit?

Situace, kdy jeden z páru ještě dodělává střední školu a druhý je na vysoké, nebo kdy každý studuje někde jinde, jsou poměrně běžné. Podle některých výzkumů žije ve vztahu na dálku dokonce třetina vysokoškolských studentů. Zeptali jsme se některých z nich na jejich zkušenosti.

Zdroj fotografie: Stock.Xchng

Zdroj fotografie: Stock.Xchng

Docela slušným expertem na problematiku „long distance relationship“ je Květoslav, student Masarykovy univerzity.

Jaká je tvoje zkušenost se vztahy na dálku? Jaké to pro tebe bylo?

Když se nad tím zamyslím, tak vlastně asi všechny vztahy, které v mém případě stály za řeč, byly určitým způsobem long-distance, již od útlého mládí jsem se neomylně zamilovával do děvčat alespoň z jiného města, kam jsem neměl možnost dostat se každý den. Asi půl vysokoškolského života jsem strávil ve vztahu s přítelkyní z mého rodného města, jezdil jsem domů za ní zpravidla ve středu či čtvrtek a vracel se do Brna v pondělí ráno. Popřípadě ona byla u mě v Brně. Takže nejvíc long-distance to nakonec paradoxně bylo, když už jsme se k sobě ve fázi jakéhosi rozpouštění vztahu opravdu nastěhovali. Momentálně už zhruba dva roky funguju v „opravdovém“ long-distance vztahu a čekám na snoubenecké vízum do Spojených Států.

Co je na tom těžké? A má to i nějaké výhody?

Těžká na tom samozřejmě může být skutečnost, že s partnerem není možné osobně být ve všech chvílích, kdy nás potřebuje nebo by naopak rád sdílel jakoukoli radost. Výhoda může spočívat v zaujetí a intenzitě, se kterou se jeden druhému věnujeme ve chvíli, kdy spolu konečně jsme. Je jednodušší dávat více, pokud je pomíjivost toho, co se odehrává, naprosto zřejmá. Pokud máme možnost sdílet s někým lože každý den, je mnohem jednodušší zapomenout, jak je taková situace vzácná. Je jednodušší nechat se strhnout „chybami“ partnera a vlastním pohodlím, očekáváními, návyky. Vidět spíše svá vlastní témata, schémata, představy, bloky, než partnera a nespočet možností.

Co ve vztahu na dálku pomáhá to nepokazit?

Na praktické úrovni asi trávit s partnerem pokud možno hodně času i na dálku. Pomocí moderních technologií se dá sdílet docela dost. Taky perspektiva, že spolu partneři budou žít, představa společné budoucnosti. Jinak asi snažit se starat o blahobyt druhého více, než o svůj. A nemyslet si, že konkrétní partner nebo partnerka je tou pravou a jedinou cestou ke štěstí.

Zdroj fotografie: Picjumbo.com

Zdroj fotografie: Picjumbo.com

Aneta taktéž z Masarykovy univerzity říká, že už by vztah na dálku opakovat nechtěla.

„Začali jsme spolu chodit, když teď už bývalý přítel šel na vysokou školu a já jsem měla ještě dva roky před sebou na gymplu. Zpočátku to bylo fajn, i když se nám po sobě stýskalo, tak to zas mělo takový šmrnc, že jsme si aspoň byli vzácní a těšili se na sebe pořád… Ale jezdil domů každý víkend. Jenže pak jsem se na bakaláře nedostala do Brna a musela jsem zůstat tři sta kilometrů od něho a to už pak nebylo tak super, no… Docela se snižovala frekvence, kdy za mnou jezdil a já jsem začala i tak trochu žárlit na jeho studentský život, protože já jsem musela dál bydlet s rodiči… Začali jsme se víc hádat, ale nějak jsme tu krizi přestáli. No, ale nakonec se stala nejvíc paradoxní věc, a to ta, že když jsem se pak konečně na magistra dostala do Brna a byli jsme oba v jednom městě, tak jsme zjistili, že vášeň nějak vyprchala a už to vlastně dávno není ono. Takže jsme se rozešli paradoxně ve chvíli, kdy jsme po pěti a půl letech byli oba v jednom městě… Byla to pro mě dobrá zkušenost v tom, že vím, že už bych to nechtěla. Ale bylo to i hezké. Asi už se to i tak s odstupem hůř soudí.“

A Zuzka z Univerzity Karlovy naopak mluví o svém „long-distance“ vztahu pozitivně:

„Můj bývalý dodělával střední, když já jsem byla už na vysoké. Neviděla bych v tom v podstatě žádný rozdíl od ‚normálního‘ vztahu. Jen s maturitou jsem měla stres dvakrát, poprvé za sebe a podruhé za něj, i když i to mě motivovalo nezačít se hned první rok flákat, když jsem viděla, jak on se pilně učí. Tím, jak to bylo jenom o rok, tak ani časové možnosti nebyly takový problém. Poslední rok před maturitou je specifický, v podstatě bych v tom neviděla rozdíl od té fáze, kdy jsme studovali každý jinou vysokou. Když jsou lidi rozumný a mají se rádi, nevidím v tom žádný problém.“

Co na to radí odborníci? Podle časopisu Psychology Today pomáhají následující věci:

  1. Udržujte partnera v obraze ohledně toho, co se kolem vás děje, ať má lepší představu o vašem životě a světě.
  2. Soustřeďte se na pozitiva. Výzkum ukazuje, že trocha nekritické idealizace partnera není na škodu, naopak u spokojených párů se vyskytuje častěji než u nespokojených. Růžové brýle údajně usnadňují zvládání odloučení.
  3. Nepřehánějte to se sebekritikou, ať i partnerovi umožníte nechat si trochu růžové brýle zase při náhledu na vás.
  4. Věnujte jeden druhému čas, i kdybyste měli spolu být jen virtuálně. Neznamená to, že musíte trávit všechny volné chvíle na Skypu, ale vyplácí se být spolu pravidelně a aspoň trochu si dokázat nasimulovat běžný vztah.

Zdroj fotografie: Stock.Xchng, Picjumbo.com