Ivy league aneb proč ne?

Maje v paměti slova, která mi kladl na srdce český filosof Jaroslav Kohout („…pořádně se rozhlížet a nevzdat se svého kriticismu… Snažit se vidět věci, jak jsou … vidět je v jejich bytí a ne se nechat ideologicky svést k sympatiím nebo antipatiím, jak říkal Patočka, a tím si to sám zkrášlovat.“), nadále se, právě jen kvůli inspiraci či provokaci, pokusím popsat, co lze zde uvidět a prožít rozkošného, byť samozřejmě jsou kolem i věci (mně) nelibé a komické: třeba snaha přivábit studenty – celebrity (dceru Versaceho), protože ti pak rapidně zvýší popularitu školy a příliv ostatních studentů – peněz; sami většinou nedostudují, a když ano, pak předměty z nejjednodušších a s nejhoršími známkami (podobně jako současný prezident G. Bush na sousední Yale University).

Takže, co lze na Ivy league zažít? Postarší profesor, ve světě uznávaný, citovaný a překládaný badatel, který o vás takřka nic neví, napíše vřelý zvací dopis. Následuje vyzvednutí z letiště, společné obědy, večeře v profesorské domácnosti, kdy u stolu obyčejně sedí vícero pozvaných učenců živě diskutujících za pomoci mrtvých i živých jazyků. Samozřejmostí jsou klíče od katedry, knihovny a plně vybavené kanceláře.

Člověk pak už takřka ani nemá kapacitu radovat se z toho, že katedra klasické filologie sídlí stejně jako většina ostatních v domečku, v němž už nic jiného není; že hned vedle je domeček patřící filosofii a obě katedry spojuje trávník a vyasfaltovaná cestička… že filologové mají v domečku kanceláře, pak jsou tam učebny a nahoře ve druhém patře se krčí útulná, tichá knihovna, ze které nesmí nikdo nikdy nic odnést, ale kdykoliv se tam může v tichosti usadit a studovat nebo se uložit na lenošku nebo sednout k počítači.

Na universitě, která nedávno skončila na třicátém místě v žebříčku stovky nejprestižnějších universit země, doplňují mensu, knihovny, knihkupectví a katedry, kde si člověk ničí zdraví, místa, kde to vše můžete napravit: sportoviště s bazénem, krytou halou a mnoha stadiony s umělými i neumělými povrchy. Nabízejí se tu hry všeho druhu, půjčí vám i nástroje, takže skutečně záleží jen na vlastní vůli. Kromě mnoha studentů a profesorů pečujících zde o ochablá těla, zde trénuje a za povzbuzování v ochozech mistrovsky hraje mnoho univerzitních týmů (nejzdatněji si zdejší medvědi, Brown Bears, vedou tuším v socceru).

Nelze si tu nevšimnout, že studenti jsou vážení. Že by v tom bylo školné, které činí nějakých 45000 dolarů ročně?! V každém případě se to i trochu přehání, byť přiznávám se, jsem musel zlehka poopravit svoji tezi, že se studenty nebudu diskutovat o tom, co je filosofie nebo kdo byl Sókratés, když od něho ještě nic nečetli – dotazy bývají jasné a vedou k duchaplnému seznámení se s tématem a profesor si často také asi vyjasní, jak to vlastně s jeho celoživotní láskou je, protože otázky onoho začátečnického typu by si nikdy sám nepoložil… Ale zpět k přehánění: kolega, s nímž jsem večeřel v dobu, kdy se zde večeří, čili po osmé, se jen pousmál, když mu volala studentka na mobil a zjišťovala jakési banality ohledně jeho kursu, které by ostatně našla i na internetu… italský profesor jen s úsměvem dodal, že studenti tady patří do rodiny…

Druhého října jsem byl pozván na každoroční setkání sousedních univerzit – katedra filologie z Brownu jela za filology z Yale university (Annual Yale-Brown Meeting). Páni profesoři vzali – dle zájmu studentů – pět aut a dvě stě kilometrů do New Haven (Connecticut) zvládli za dvě hodiny. Když mě zvali na přednášku, čekal jsem určitý rituál každoročního setkávání těchto dvou rivalů, ovšem skutečnost předčila moji chabou fantazii. Po příjezdu o půl šesté se podávalo archivní víno, nad nímž se vesele konverzovalo, než po půl hodině zazvonil zvonec. Nato vystoupil profesor z Brownu se svojí přednáškou. Ihned po skončení ho následoval připravený „domácí“ oponent, který přednesl námitky. Poslední slovo měl přednášející čelící vzneseným argumentům. Poté následovaly dotazy z publika. Ty byly po půl hodině přerušeny pozváním všech k hostině do vedlejšího sálu, kde nás usadili – studenty namícháni s profesory, Yale s Brownem – a servírovala se večeře o třech chodech. Nechybělo víno, káva a dezert. Kolem desáté se všichni rozloučili a naše delegace vyrazila na zpáteční cestu. Klasičtí filologové celou zpáteční cestu pečlivě poslouchali důkladnou politickou analýzu prezidentské debaty McCaina a Obamy, která zrovna běžela v rádiu… Auto, v němž jsem se s ostatními vezl i já, a které nás rozvezlo každého před jeho dům, řídil Kurt A. Raaflaub, šedesátičtyřletý profesor, který měl onu hlavní přednášku…

Autor: Tomáš Hejduk (Brown University, Fulbright-Masaryk stipendium)