Veronika Heczková: Kamerun mi změnil život

9. 7. 2013 | Studium v zahraničí

Po skončení studií chtěla Veronika Heczková někam vyrazit. Když si všimla inzerátu hledajícího učitele do pralesa, chytla příležitost za pačesy a vyrazila učit do kamerunských hor. Ani po návratu do vlasti na „své“ děti nezapomněla. V rámci doktorského studia připravuje studijní osnovy pro školu v Kedjom-Keku.

Co tě zlákalo vydat se do Afriky? Byly přípravy náročné?

Koho by Afrika nelákala? Po skončení školy jsem chtěla na pár měsíců někam vyrazit, protože cestování je mým velkým koníčkem. Když jsem na internetu úplnou náhodou narazila na inzerát: Hledáme učitele do pralesa, hned bylo jasné, že jedu.

Přípravy byly náročné pouze časově. Během dvou měsíců jsem musela stihnout všechna očkování, nový pas, vízum, zařídit spoustu věcí, abych mohla z Čech na několik měsíců odjet. Především jsem si musela připravit spoustu materiálů k výuce. Ač si to spousta lidí neuvědomuje, učení dětí úplně od prvního písmene a prvních anglických slovíček je neuvěřitelně zodpovědné a náročné. Navíc pokud bychom je to nenaučili my, jinou možnost spousta z nich mít nebude. A s tím jsem do Kamerunu odjet nemohla. Snažila jsem se tedy připravit na výuku co nejlépe, i když jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu a jak vlastně všechno bude probíhat.

Stala ses první učitelkou v nové škole. Prý po tvém příjezdu nebyla ještě ani zcela postavená. Byly začátky hodně těžké?

Teď už se nad tou vzpomínkou usmívám, ale je pravda, že po příjezdu do školy mně do smíchu moc nebylo. Škola dostala po období dešťů hodně zabrat. Třídy nebyly vůbec připravené. Tehdy jsem si nedovedla představit, jak tam budeme učit. Když jsem ale druhý den viděla, jak opravy rychle postupují, tak jsem se uklidnila. Místní nám se vším ochotně pomohli. Během dopoledne nám postavili provizorní třídu mimo hlavní budovu, aby nás práce při výuce nerušily. My si ji upravili, aby byla krásná a pro děti co nejvhodnější.

Můžeš v krátkosti říct, proč vlastně v horské oblasti Kamerunu vznikla škola a kdo za tím projektem stojí?

Škola stojí uprostřed horského mlžného lesa, který už tam dlouho nebude, protože místní obyvatele les využívají neefektivně. Vypalují ho a nejsou si vědomi, jaké tato činnost může mít následky. Místní lidé jsou většinou nevzdělaní. Jejich děti do školy přístup nemají, protože nejbližší škola je deset kilometrů daleko. Vyrůstá zde další generace, která bude les ničit. Jednou z možností, jak mlžný les zachránit je pomocí vzdělání. To si právě uvědomil mladý a nadšený student Martin Mikeš, který se v rámci několika projektů během svého studia do této oblasti dostal. Místním obyvatelům tehdy u popíjení palmového vína slíbil, že jim v lese postaví školu. Po návratu do Čech založil občanské sdružení Kedjom Keku a tento slib splnil.

Jak se místní lidé dívají na vznik školy?

Jednou když jsem šla do vesnice na trh, zastavilo u mě několik místních. Podávali mi ruce, vítali mě, děkovali mi. Říkali, že jsme dar od boha. Všichni jsou ze školy moc nadšeni. Pomáhají nám, jak se dá. Vozí nám z farem jídlo a jsou k nám neskutečně milí a srdeční.

Měla jsi nějakou kantorskou zkušenost, než ses vydala do Kamerunu?

Zkušeností byla spousta, ale žádná z rozvojové země. Žádná z dvou tisíc metrů nadmořské výšky uprostřed pralesa bez elektřiny. Žádná s dětmi, které neuměly ani slovo anglicky. Nicméně jsem po chvíli zjistila, že děti jsou všude stejné a platí na ně ty samé věci.

Můžeš popsat, jak taková škola v kamerunských horách vypadá? Jak je zařízená?

Naše škola je krásná! Je na dokonalém místě vedle potoka s výhledem na okolní lesy. Nejbližší soused je půl kilometru daleko. Ráno vás budí řehtání koní, kteří se pasou dva metry od vás. Prostě ráj. V hlavní budově jsou tři třídy, dvě místnosti pro učitele, kuchyň a sprcha. Bohužel jsme stále závislí na podpoře sponzorů a budova není vybavena. Vybavena je zatím jedna třída. Už se nám ale povedlo sehnat prostředky na ostatní třídy. Postupně se budou vybavovat i místnosti pro učitele, dodělávat kuchyň a sprcha. Z původně provizorní třídy stojící vedle hlavní budovy bude v září vytvořena mateřská škola, protože ta je taky potřeba.

Kolik žáků jsi měla na starosti a jak probíhalo vyučování?

Žáků nám různě v průběhu roku přibývalo. V prosinci jsme měli 6 stálých žáčků, v březnu už deset a od září má být téměř plná kapacita, čili 50 žáků. Vyučování probíhalo od devíti do jedné a mělo vždy podobný průběh. Každé ráno jsme začínali taneční rozcvičkou, kterou děti milovaly. Pozdravili jsme sluníčko, zatancovali si, něco si zahráli, proběhli se a načerpali energii. Pak následovalo psaní případně malování pro malé školkové děti, opakování slovíček a písmen. Přestávka probíhala volnou zábavou na houpačce, pískovišti, hřišti a postupně se nenápadně měnila v tělesnou výchovu, kde jsme se učili skákat přes švihadlo, házet balónem, gymnastiku. Pak děti opět zasedly do lavic a následovala angličtina a matematika. Učili jsme se části těla, barvy, tvary, počítání a různá anglická slovíčka potřebná ke komunikaci mezi sebou. Na závěr děti vybarvovaly různé obrázky, na kterých se učily slovíčka a za odměnu se mohly dívat na pohádky. Nejvíce milovaly Krtečka.

Liší se místní děti od těch českých?

Všechny děti jsou v jádru stejné. Rozdílný je jejich přístup. V tomto směru byla práce s těmito dětmi mnohem jednodušší. Snadno se dají motivovat. Vše je pro ně nové, všechno je baví. Všechno chtějí zkusit a naučit se. I když neuměly anglicky, neměly takové znalosti jako české děti, které jdou do první třídy, práce s nimi nebyla tolik vyčerpávající. Stačilo jim dát sešit a tužku a byly nadšené. Jejich přístup ke škole a k učení je prostě jiný.

Nastoupila jsi na doktorské studium a budeš připravovat učební plán pro školu. Můžeš k tomu sdělit něco víc?

Už jako malá holka jsem chtěla učit. Vždycky mě tato práce bavila a naplňovala. Bohužel po zkušenostech z Afriky si nejsem jistá, jestli budu schopna učit u nás v Čechách. Ne kvůli dětem, jak už jsem řekla, ty jsou nakonec všude stejné, ale kvůli byrokracii a postavení našeho školství. V Africe jsem s dětmi mohla dělat, co jsem chtěla a hlavně, jak jsem chtěla. Samozřejmě jsme se drželi kamerunských osnov, ale i s těmi se dá pracovat. Prostě se ve své práci potřebuji realizovat a mít k tomu prostor. Po návratu jsem tedy řešila, co s načatým životem. Z Kamerunu jsem nemohla odjet a nevrátit se tam. Vymýšlela jsem, jak spojit život a práci v Čechách s Kamerunem. Navíc jsem dostala na starost pro naši školu vzdělávání čili i učební plány. Vše jsem si spojila dohromady a vyšlo mi, že nejlepší by bylo najít katedru, na které bych mohla realizovat projekt vzdělávání v Kamerunu. Hlavně zlepšit jejich metody výuky, které opravdu nejsou ideální. Pokud by se díky mému projektu povedlo vytvořit ideální studijní plány a metody výuky pro naši školu a realizovat je i na jiných školách v Kamerunu, pomohla bych spoustě lidem. Dělala bych něco, co dává smysl a co mě naplňuje. Nic víc si do života vlastně přát ani nemůžu.

Na katedře rozvojových studií Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého v Olomouci se jim tento nápad zalíbil. Přijali mě do svých řad a od září ze mě bude opět student. Už teď pracuji na první verzi pracovních sešitů pro prvňáčky a neskutečně mě to baví. Doufám, že doktorské studium bude krok správným směrem. Myslím, že se dá opravdu říct, že mi Kamerun změnil život.

Stýská se ti po Kedjom Keku a životu v Kamerunu?

Líbí se Vám naše stránky?


Nevíte, co studovat? Za 5 minut to zjistíte!    Spustit test

Každý den. Doma už jsem půl roku a upřímně můžu říct, že není den, kdy bych si na Kamerun nevzpomněla. V posledním týdnu, po premiéře filmu „Muž, který sází stromy“, je to ještě horší. Film natáčel mladý a velice nadaný student Mišo Gálik během celého mého pobytu v Kamerunu a u 90ti % záběru jsem byla. Přesně vím, co záběrům předcházelo. Jak těžké bylo něco natočit, na kolikrát se točily rozhovory. Takového projektu jsem se účastnila poprvé, proto se mnou film pěkně zamával. Navíc vidět opět naši výuku, školu, „moje“ děti. Prostě nemůžete jen tak odjet a zapomenout. Takový zážitek se zaryje do srdce a už tam navždy zůstane.

Další články k tématu

OBOROVÝ SERIÁL – kam se hlásit, když chci chránit životní prostředí – část I

OBOROVÝ SERIÁL – kam se hlásit, když chci chránit životní prostředí – část I

Pokud vám není lhostejné, co se děje s přírodou kolem vás a chtěli byste se nějak aktivně zapojit do její ochrany, máte na výběr z mnoha vysokoškolských oborů, které vás na tuto profesní dráhu připraví. A protože oborů zabývajících se ekologií a enviromentalistikou je opravdu hodně, připravili jsme pro vás hned dva přehledy.  V prvním díle se mimo …

číst více
Vědci z Přírodovědecké fakulty dobývají svět! Plánují misi na Mars a vyvíjejí lék na rakovinu

Vědci z Přírodovědecké fakulty dobývají svět! Plánují misi na Mars a vyvíjejí lék na rakovinu

Nahlédli jsme do archívu Přírodovědecké fakulty a vybrali pár zajímavostí a objevů, na kterých se podíleli její vědci. A že bylo z čeho vybírat! Přírodověda totiž rozhodně není nuda a můžeme se díky ní dostat hodně daleko… třeba až na Mars. Nevěříte? Tak čtěte. Jak to bylo s vejci při stavbě Karlova mostu? V roce 2010 byla podrobena …

číst více