Jarmila Krajčová: Dobrovolnicí v Indii a Brazílii

11. 9. 2013 | Studium v zahraničí

Měsíc pomáhala ve škole v Himálajích, další měsíc vyrazila na work camp do Brazílie. Tak cestuje po světě Jarmila Krajčová, pro kterou dobrovolnictví představuje oblíbený způsob trávení prázdnin.

Jarmila Krajčová letos dokončila magisterské studium psychologie na Fakultě sociálních studií. Pracuje ve středisku volného času Lužánky jako lektorka volnočasových programů pro mládež a současně také na lince důvěry.

Jarmila má nyní za sebou dvě větší zkušenosti s dobrovolnictvím v zahraničí. Nejprve vyrazila s Hnutím Brontosaurus na měsíc do Ladakhu v severní Indii, a tam se účastnila pomocných prací na škole v Himálajích – jak při opravách, tak při výuce. Druhou zkušenost pak získala v české komunitě v Brazílii.

Jak ses k oběma dobrovolnickým táborům vlastně dostala?

V případě té Indie to bylo tak, že jsem vždycky chtěla někam vycestovat do zahraničí, ale neměla jsem k sobě žádné kolegy, kteří by chtěli jet se mnou. Ti, kdo se tvářili, že by rádi někam jeli, to vždycky na poslední chvíli odřekli. A tak jsem se rozhodla odjet do Ladakhu s Brontosaury. Bylo to pro mne příjemné v tom, že to bylo současně trošku organizované, tedy ne úplně na moji vlastní pěst a ne úplně do neznáma. Měli jsme tam pomáhat ve škole, jak při stavbě, tak při výuce. Akci předcházel jeden přípravný víkend. Tam jsem měla příležitost poznat lidi, kteří měli jet se mnou. Zjistila jsem, že jsou opravdu super a že se s nimi nebojím kamkoliv vyrazit – od první chvíle, co jsem se s nimi potkala, jsem nepochybovala, že to bude v pohodě. A skutečně byla ta pomoc v Himálajích úžasná zkušenost.

Brazílii už jsem plánovala s tím, že bych zase chtěla zkusit dobrovolnictví. Aby to nebylo zase jen takové to klasické cestování, kdy člověk objede turistická místa a přiveze domů fotky, ale aby mohl být na tom místě i nějak užitečný a nechat tam po sobě nějakou stopu. Brazílii jsem vybrala proto, že je to vzdálená a hezká země, a současně jsem jsem tam našla work camp pořádaný v rámci projektu INEX.

V Brazílii spočívala práce v čem?

V Brazílii jsou různí potomci českých emigrantů, kteří tam odjeli po druhé světové válce. Ti tam založili nějaké vesnice, další Češi odjeli za nimi, až vznikla česká komunita ve městě Bataypora – název je odvozený od Bati. V této komunitě stále pěstují naši kulturu, jazyk, lidové tance a podobně. Vypadá to vtipně, když s nimi tancují třeba černoši oblečení v českých krojích. Část work campu spočívala v takové kulturní výměně, poznávali jsme se, mluvili jsme s nimi česky a účastnili jsme se nějakého společného programu.

Jaký je tvůj dojem z práce dobrovolníka?

Že je to úplně super. My jsme si potom vždycky našli i čas na cestování, ale zároveň jsme díky dobrovolničení měli možnost mnohem lépe poznat místní lidi. Při cestování mi vždycky jde o to poznat ty lidi a tu kulturu, nejen přijet, vyfotit a jet domů. Samozřejmě i tak se člověk mnoho dozví, ale není to tak hluboký a intenzivní zážitek jako na tom work campu. Taky je to míň finančně náročné, takže si to člověk může spíš dovolit. Jinak než jako dobrovolník bych určitě nemohla být měsíc v Brazílii, kde bylo hodně draho. Lidi byli k nám dobrovolníkům vždycky hrozně vstřícní, pozvali nás třeba na nějaký výlet nebo na oběd a podobně. Líbí se mi i to, že když už člověk při cestování nechává za sebou tu ekologickou stopu, tak že i něco užitečného nechá na tom místě, kam jede.

Jaký je tvůj nejvýraznější zážitek?

Určitě nikdy nezapomenu na Dillí. Na to hrozné vedro, zápach na ulicích, hrozně přecpanou dopravu, houkající auta, přelidněno… Byl to úplně naráz takový kulturní šok – všechno bylo úplně jinačí a nezvyklé. Indie byla plná kontrastů. V jedné části města byly odpadky na ulicích, zvířata, zápach, spící lidi, a kousek od toho krásné luxusní budovy. V Brazílii se mi zase líbilo, že tam žili pohromadě lidi různých národností a bylo to úplně bez problémů. Oni to sami komentovali tak, že tam každý má nějak smíšenou krev, a kdyby se nedokázali domluvit, nebudou spolu schopni vůbec žít. Byli tam potomci Čechů, Španělů, také černoši, lidé různých kultur a původů, ale nikdo se na nikoho blbě nedívá. Jasně, občas si dělají legraci z toho, že je někdo třeba hodně černý, ale ne ve zlém. Lidi tam nespěchají, jsou pořád v pohodě… A to bylo i v tom Ladakhu. Na ulici nás všichni zdravili, usmívali se na nás. Severní Indie je taková buddhistická oblast, takže všichni byli velice milí, příjemní, zdravili nás, usmívali se a pozvali nás třeba i na snídani, protože věděli, že jsme dobrovolníci. Neuměli třeba vůbec anglicky, takže jsme se mohli bavit jen přes ty děti, které znaly pár slov, ale i tak byli hrozně přátelští. Byl to takový balzám na duši.

A co práce v Ladakhu? Jaké bylo učit děti z úplně jiné kultury?

V Ladakhu jsme měli jsme zaprvé ekologický program, říkali jsme dětem třeba o odpadu, co se nerozloží v přírodě a podobně, a zadruhé jsme je učili angličtinu, konverzovali jsme s nimi. Děti anglicky docela uměly, učí se od první třídy a byli jsme schopní se s nimi domluvit. Navíc byli malí školáci hrozně hodní, vůbec nezlobili a poslouchali. To byl taky takový balzám na duši. Když byla přestávka, tak byli živí, ale jakmile přišlo zase vyučování, tak se zklidnili, vůbec nevyrušovali, seděli a sami se o všechno zajímali. A taky byli hrozně roztomilí.

Kdybys měla porovnat obě zkušenosti, kam bys jela raději znovu?

Znovu bych určitě jela do Indie. Ta Brazílie mi přišla taková hodně evropská, nebylo to pro mě tolik zajímavé. Pokud bych měla jet do Brazílie znova, vybrala bych si nějakou odlehlejší část. Ale Indie byla lepší v tom, že tam byla úplně jinačí kultura. Tím, že je to buddhistická země, byla tam taková příjemná nálada, mentalita těch lidí byla hrozně milá a vstřícná. Tam bych se určitě vrátila moc ráda.

Co bys poradila lidem, kteří váhají, zda se pustit do něčeho podobného?

Ať se toho nebojí a ať to vyzkouší. Je to úžasná zkušenost.

Zdroj fotografií: Jarmila Krajčová

Zdroj titulní fotografie: Stock.Xchng

Zdroj videa: Hnutí Brontosaurus

Další články k tématu

Čeští studenti získali cenu vévody z Edinburghu

Čeští studenti získali cenu vévody z Edinburghu

V prosinci již tradičně proběhlo udílení prestižního ocenění vévody z Edinburghu. To mohou získat studenti, kteří se zdokonalí ve sportu, talentovaní studenti, či ti, kteří se věnují dobrovolnictví nebo podniknou dobrodružnou výpravu. Letos bylo oceněno 650 studentů z celého světa, mezi nimiž nechyběli ani Češi. Letos se aktivity studentů zaměřily na boj proti koronaviru. Studenti pomáhali například tak, …

číst více