Komunikace

komunikace – jedná se o společenský proces, proto užíváme termínu sociální komunikace; jde vzájemné sdělování (formou dialogu, v některých oborech se užívá pojmu tok informací)

• představuje sdělování a přijímání informací v sociálním chování a v sociálních vztazích
• probíhá jak tváří v tvář, bezprostředně, tak i „na dálku“ (dopisy, vzkazy)
• může se týkat věcí vzdálených prostorově i časově
• může se týkat věcí abstraktních a neexistujících (pouze naše fantazie)

· komunikační strategie – předem promyšlená komunikační strategie je základem dobrého projevu, ať už mluveného nebo psaného

· v mezilidském styku platí:

1. není možné nekomunikovat – vždy něco sdělujeme
2. není možné nemetakomunikovat – nesdělujeme si holá fakta (není důležité jen to, co říkáme, ale také jak a v jaké situaci to říkáme)
3. není možné nijak se netvářit – když něco sdělujeme, vždy se přitom nějak chováme a to prozrazuje, jaký postoj máme k tomu co říkáme:

• sdělujeme svůj postoj posluchači
• sdělujeme druhému své sebepojetí
• sdělujeme si kvalitu našeho vzájemného vztahu
• sdělujeme si pravidla našeho vzájemného styku
• sdělujeme si žádosti

4. komunikace zahrnuje verbální i neverbální složku

Druhy komunikace mezi lidmi

1. verbální (slovní) – (jazykové projevy – důležitý je obsah sdělení, tempo, tóny řeči, srozumitelnos­t, atd.)
2. neverbální – tzv. „mluva těla“ (mimika, gestikulace, chování)
3. jednocestná – monolog
4. dialog – symetrický (oba účastníci hovoří navzájem), asymetrický (jeden účastník hovoří k druhému)
5. vertikální – komunikace nadřazeného a podřazeného (např. rodiče a děti, šéf a zaměstnanec)
6. horizontální – komunikace ve stejné rovině (např. kamarádi)
7. řetězová (šíření nějaké zprávy, při hře „Tichá pošta“, atd.)
8. ohnisková (přednášející, šíření zprávy z jednoho místa)
9. kruhová (debata ve skupině, kroužku)
10. formální – jen 1 téma, které je důležité a aktuální
11. neformální – zahrnuty city a emoce, možnost jiných témat

Zásady komunikace v dialogu

• vzájemně se vnímat a naslouchat si
• neskákat si do řeči
• udělat druhému prostor
• vyjasnění si problému
• věcnost, smysluplnost, upřímnost, taktnost

Základní typy sociální komunikace

1. meziosobní

· je přirozeným východiskem pro všechny typy komunikace

2. skupinová

· vytváří složitější komunikační sítě (např. školní vyučování)

3. masová

· hromadná, uskutečňovaná prostřednictvím tisku, televize, rozhlasu a jiných médií (Internet atd.)

Meziosobní komunikace

• realizuje se jazykem, slovy a prostředky neverbálními
• probíhá nejméně po dvou významových liniích:

1. tematické, obsahové – to je to, co se sděluje nebo přijímá
2. výkladové, interpretační – to, jaký význam tématu komunikující lidé přikládají

• paralelní užívání verbálních a neverbálních prostředků je důležité pro význam toho, co sdělujeme (např. výraz tváře nebo intonace hlasu rozhodne, zda poznámka mluvčího bude vyložena jako vtip nebo ironie)
• základní formou verbální komunikace je rozhovor – záměrný jazykový styk, v němž střídavě mluví několik osob a který probíhá v konkrétní sociální situaci
• rozhovor je nejběžnější formou interpersonální komunikace – člověk sděluje něco o něčem druhému člověku
• předpokladem je znalost systému jazykových prostředků (stejný jazyk a podobná slovní zásoba)
• jednocestná komunikace – verbální komunikace je jednoduchá, přesná, jasná, realizovaná slovy, kterým ostatní dobře rozumí
• pohled na věc z různých úhlů pohledu – komunikující uvažují každý z poněkud jiných pozic (úhlů pohledu) a nerozumějí si (a tudíž se ani nemohou dohodnout)
• neverbální složka komunikace – využívá neverbálních prostředků ke vzájemnému porozumění, ovlivňování i vyjadřování vzájemných vztahů
• k neverbálním prostředkům komunikace patří naše tělo – někdo ovládá „mluvu těla“ lépe, někdo hůře (je to čistě specifické, ale cvičením se dá vylepšit)
• hlavními aspekty mluvy těla je naše mimika a oči, postoj a gesta
• mimika a oči: mimickými výrazy našeho obličeje se dají vyjádřit naše aktuální nálady – usmíváme se (jsme šťastní, rozpačití, pohrdaví, zamilovaný), mračíme se (jsme smutní, podráždění), ceníme zuby (jsme rozzuření), máme otevřená ústa a vykulené oči (jsme vystrašení, udivení) – možností je mnoho
• oční kontakt je v komunikaci důležitý – posluchač, který se dívá na řečníka tak vyjadřuje svůj zájem o jeho projev
• chybou je, když nám někdo něco sděluje, dívat se jinam, řečník může nabýt dojmu, že nás jeho projev nezajímá a znejistí
• také není vhodný tzv. „prázdný výraz“ a zíravý pohled (vykulené oči) – působí nepřirozeně
• v rozhovoru udržujeme kontakt očima mezi 50% až 60% když hovoříme a mezi 75–85% času když nasloucháme
• gesta: gesta rukou a pohyby těla zvyšují pozornost posluchačů
• gesta nesmějí přitahovat více pozornosti než mluvené slovo, ale naprostá nehybnost také nepůsobí dobře
• stručná pravidla gestikulace:

· gesta by měla být přirozená

· neměla by být křečovitá

· gesta by měla mít svůj význam a měla by navazovat na mluvené slovo

· měla by být sladěna s pohyby ostatního těla