Mediky žene do zahraničí nejistota při studiu. Na dobrý plat dosáhnou jen s přesčasy

Změna, která měla dát studentům medicíny jistotu, způsobila chaos. Už dva roky žijí díky nedotažené vyhlášce v nejistotě. Neví, jaké kurzy volit, ani co přesně smějí v nemocnicích dělat. Řada studentů proto utíká za lepšími zárukami do zahraničí. Neudrží je tu ani zvyšující se platy lékařů. K těm se musí propracovat přes stovky hodin přesčasů.

K tomu, abyste mohli v České republice vykonávat povolání lékaře, musíte kromě šest let trvajícího studia zvládnout také následnou praxi a povinné stáže a kurzy. Ty se volí na základě konkrétního lékařského oboru. Následuje příslušná atestační zkouška podle vybrané specializace.

Teoreticky srozumitelný systém však v praxi nefunguje. Problémy začaly v roce 2017, kdy vešel v platnost nový zákon o vzdělávání lékařů. Trvalo totiž dalších 16 měsíců, než byly zveřejněny náplně programů (tzv. základních kmenů) pro prvních šest let studií na škole. Medici tak v té době žili v nejistotě, jaké stáže zvolit a plnit.

Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch tehdy označil vyhlášku jako „revoluční“. „Dává jistotu studentům lékařských fakult, kteří díky ní budou dopředu znát obsahy vzdělávacích kmenů,“ uvedl. Jeho nadšení však nesdílela organizace Mladých lékařů, podle níž mohl za nastalý chaos právě resort ministra Vojtěcha, který programy připravil pozdě a neefektivně. Kvůli neochotě dojít ke vzájemné shodě proces neurychlily ani akreditační komise.

Nyní, dva roky po vydání zákona, stále nejsou nastaveny jasné podmínky pro postgraduální vzdělání, tedy to, na které lékař nastoupí po šesti letech studia na příslušné fakultě. Největším problémem je podle Mladých lékařů plnění povinných kurzů, u kterých kvůli chybějícím akreditacím není jisté, zda budou uznány. Kurzy však stojí spoustu času a peněz. Budoucí doktoři navíc ani neví, jak má vypadat závěrečná zkouška. Ti, kteří v průběhu studia přecházeli na nový program, sice mohou mít stáže a kurzy splněny, ale ke zkoušce se nemohou přihlásit, protože zkrátka neexistuje.

 „Celá situace ohledně postgraduálního vzdělávání lékařů se mě dotýká zatím jen nepřímo. Vzbuzuje však ve mně strach a obavy, jak bude naše postgraduální příprava vypadat. Přímo ovlivněni jsou čerství absolventi. Ti nastupují do systému, který je nedotažený a místo toho, aby jim ve vzdělání pomohl, hází jim klacky pod nohy,“ myslí si o současném stavu navazujícího vzdělání David, student 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Stávající nepřehlednost studia plyne zejména z neschopnosti ministerstva zdravotnictví, lékařských fakult, akreditačních komisí a Institutu postgraduálního vzdělání ve zdravotnictví domluvit se na společném postupu.  Studenti kvůli tomu prodlužují studium, a i z toho důvodu často zamíří do zahraničí. Tam mají, co se jejich budoucnosti týče, mnohem větší jistoty.

Strach o pacienty

 „Slýchám hodně často od mých kamarádů absolventů, že systém dohledů starších kolegů nad mladšími není funkční a přirozeně pak vede ke strachu mladých, zatím nezkušených lékařů.  To je velký problém. Myslím, že jde především o systémovou chybu, ne o selhání jednotlivců, tedy v tomto případě starších lékařů,“ popsal další problém, který trápí současné mediky student David.

Na toto bolavé místo upozornil už dříve student Tomáš Sychra. Ten pro DVTV uvedl, že medici mají strach z toho, že ublíží pacientům. Úzce s tím souvisí nepřehledně nastavený systém postgraduálního vzdělání. Čerství absolventi totiž často vůbec neví, co přesně mohou ve svém oboru již vykonávat a jaké jsou hranice.

„Je to jako kdybyste někoho na housle učili hrát tak, že byste mu teoreticky vysvětlili, jak vzniká tón, jaký je notový zápis, jaká jsou pravidla rytmu. A pak tohoto studenta nechali zahrát sólo před zaplněným sálem,“ přirovnal celou situaci Sychra.

Vražedné přesčasy

Stát se snaží na nedostatečný počet nastupujících mladých lékařů reagovat nabíráním většího počtu studentů na lékařské fakulty, i tím že zvýší platy vyučujícím, lékařům i zdravotním sestrám.

„Lékaři i sestry už nejsou žádné popelky, ale patří zaslouženě mezi nejlépe placené profese v Česku,“ shrnul platovou situaci lékařů ministr Vojtěch při příležitosti vydání tiskové zprávy o dorovnání průměrné mzdy lékaře v EU v roce 2019.

Tiskové zpráva však už nezmiňuje, jaký nepořádek panuje v postgraduálním vzdělání lékařů nebo jaké míře stresu a nejistoty to odpovídá. A už vůbec se v ní nemluví o tom, kolik práce a přesčasů musí lékař odpracovat, aby na dobrý plat dosáhl.

„Za deset let zdravotnictví jsem si reálně odpracoval osmnáct let,“ svěřuje se anonymně pro portál Mladí lékaři pod pseudonymem Doktor jeden z českých lékařů, který se po deseti letech rozhodl odejít do ciziny. Po absolvování školy a prvním úvazku v roce 2010 začínal na částce 17 500 korun hrubého. V roce 2018 se sice dostal na 65 000 korun hrubého, ale v nemocnici pracoval na tři smlouvy v rozsahu průměrně 320 hodin měsíčně. Standardní pracovní doba přitom činí 160 hodin za měsíc.

To, jak jsou pro mladého lékaře pracovní začátky obtížné, potvrzuje i čerstvá absolventka medicíny, která si přála zůstat v anonymitě. „Jsem ráda, že žiju. Měla jsem sloužit od srpna. Ale nakonec jsem slíbila, že vezmu ještě dvě směny v červenci. Nakonec jich mám pět a k tomu tři pracovní víkendy za sebou. Takže už 25 dní vstávám v pět ráno a dělám 33 hodin v kuse se třemi hodinami spánku.“ Na další otázky nebyla kvůli časové vytíženosti schopna odpovědět.

Jak z toho ven?

„Jsem přesvědčen, že zlepšení systému postgraduálního vzdělávání je tím hlavním řešením. Různé statistiky ukazují, že jedním z primárních důvodů odchodu mladých lékařů do ciziny je právě nekvalitní postgraduální vzdělávání v Česku. Často se ale bohužel jako hlavní důvod jejich odchodu zmiňuje vyšší platové ohodnocení. Znatelně vyšší plat v zahraničí může být jedním z důvodů, málokdy však bývá tím jediným,“ objasňuje celou situaci student David.

David – stejně jako další jeho spolužáci – během studia několikrát uvažoval, zda neodejít na postgraduál do zahraničí, kde je systém podle něj propracovanější a lépe funguje. Chtěl by ale zůstat pracovat v Česku, protože má zemi rád. Stále se proto definitivně nerozhodl, jak bude v budoucnu postupovat.

„Myslím, že máme jako Češi – a to nejen ve zdravotnictví – ohromný potenciál. Někdy nás ale trochu brzdí nedostatek zdravého sebevědomí a často i nepropracovaný systém, který nás svazuje, jako je tomu například právě u postgraduálního vzdělávání. Jsem však optimista a věřím, že se situace zlepší, pokud se bude každý z nás snažit svým působením kultivovat prostředí českého zdravotnictví,“ uzavírá David.

Zdroj: mladilekari.cz, denik.cz,  video.aktualne.cz, nasezdravotnictvi.cz