Klasicismus a osvícenství

KLASICISMUS (2.pol.17.st. – 18.st.)

Umělecký styl, který byl reakcí na baroko, vyznává rozum, pravidla a řád. Krásu spatřuje v pravdě a zobrazování podle přírody.Kolébkou klasicismu byla Francie – klasicismus (z lat. classicus = vynikající, vzorový, dokonalý).

Lit. byla rozdělena na vysokou a nízkou, oddělena tragičnost od komičnosti. K vysokým žánrům patřila v poezii – óda, epos; v dramatu – tragédie; měly zobrazovat život vysokých vrstev společnosti = vladařů, vojevůdců; náměty byly brány z antických dějin. Komická tématika byla vyhrazena nižším žánrům – komedie, bajka (Jean de Lafontaine) a satira (mohly se objevovat i postavy neurozené). Rozvíjí se i v dalších druzích umění: např. architektura, sochařství, filozofie… Na počátku 19.stol. přešel v empír.

Pravidla klasicismu nejpřesněji vyslovil francouzský básník Nicolas Boileau (Základy klasicistické poezie). Klasicismus se nejvýrazněji uplatnil v dramatu. Klasicistické drama dodržovalo Aristotelovu myšlenku 3 jednot – času (ve 24 hodinách), místa (na jednom místě), děje (jednotný děj).

Představitelé:

Pierra Corneille – tvůrce moderní tragédie (Cid – drama na motivy španělských romancí o lásce a cti)

Jeanne Racina – tvůrce psychologické tragédie (Faidra – o lásce matky k nevlastnímu synovi).

Největším autorem klasicistních komedií a jedním z nejvýznamnějších světových autorů komedií vůbec byl Moliére. Celý život zasvětil divadlu – jako autor, herec, režisér a později i jako ředitel královského divadla v Paříži. Ve svých komediích předváděl soudobou pestrou mravní problematiku. Jeho postavy jsou ztvárněním snad všech výrazných typů, a tak dosahují nadčasové platnosti. Náměty jeho her byly různé.

Dílo:

Komedie Tartuffe byla nejodvážnější hrou, kterou dlouho nemohl prosadit. Odhalovala pokrytectví a svatouškovství a svou titulní postavou mířila proti církvi a jejích praktikám.
Komedie Lakomec hlavní postava Harpagon je pro peníze ochoten obětovat vše, i děti a rodinu
Dalšími známými komediemi jsou např. Misantrop, Zdravý nemocný a jiné.

OSVÍCENSTVÍ (18.st.)

Nová společenská a politická ideologie, začala se vytvářet v západní Evropě (Anglie, Francie),zaměřená proti feudalismu, navazuje na myšlenky renesance a rozvíjí tradice racionalismu, dochází k rozvoji vědy a kultury, osvícenci věřili, že spol. bude možno změnit objevením a dodržováním rozumových zásad, spisovatelé byli současně i vědci, filozofy, historiky a publicisty (Voltaire, Diderot)

Voltaire: nejvýznamnější představitel osvícenství. Vytvořil žánr tzv. filozofické povídky. Jeho povídky měly ostré politické zaměření, útočil na lidskou hloupost, zaostalost, či nesnášenlivost (Candine neboli Optimismus). Voltairův humanismus vychází z přesvědčení o rovnosti všech lidí.

Významným kulturním počinem byla Encyklopedie aneb Racionální slovník věd, umění a řemesel – naučný slovník, který obsahoval soubor znalostí ze současné vědy, umění a techniky. Vůdčím duchem byl Denis Diderot.

Diderot: byl pokrokovým myslitelem své doby, také autorem románů Jeptiška a Jakub Fatalista, které útočí na soudobé poměry a nastolují otázky morálky, pokrytectví a společenské nespravedlnosti.

Charles Louis Montesquieu: reprezentuje politické cíle osvícenství ve Francii.

Duch zákonů: rozprava, v níž osvětloval vznik zákonů a státních zřízení z přirozených příčin
Perské listy: jsou satirou, která kritizovala společenské a politické poměry současnosti

1 Patří sem počátky NO, Josef Dobrovský (MO č.7) + Dobner Gelasius Dobner – zakladatel moderního kritického českého dějepisu. Jeho významným počinem bylo vydání Hájkovy kroniky v latinském překladu a odhalení její nespolehlivosti na základě pečlivého studia pramenů.