Drama 1. poloviny 20. století

  • vliv moderního světového dramatu
  • dramatická tvorba dosáhla velkého rozsahu

Po vrcholném období v 80. a 90.letech 19.století vzrostl opět význam divadla za první světové války.

Působily tu dva velcí režiséři:

Jaroslav Kvapil (1885–1950)

Díla:

Princezna Pampeliška Rusalka (libreto k Dvořákově opeře)

český divadelní režisér, dramatik a básník (Padající hvězdy, Růžový keř); manžel H. Kvapilové. Od 1900 režisér, dramaturg a od 1912 šéf činohry Národního divadla v Praze. V dramatické tvorbě spojoval novoromantický symbolismus s národním pohádkovým lyrismem (Princezna Pampeliška, Oblaka, libreto Dvořákovy Rusalky). Autor memoárů O čem vím.

Karel Hugo Hilar (1885–1935)

  • od r. 1910 působil Hilar ve Vinohradském divadle a po Kvapilově odchodu přešel r. 1921 do Národního divadla, kde zůstal do smrti
  • představitelem divadelního expresionismu-chtěl působit silou lidského nitra na vnější skutečnost, již pokládal za druhořadou
  • svět divadelních zásad vysvětlil v knihách:

Divadelní promenády Boje proti včerejšku Pražská dramaturgie

vl. jm. K. H. Bakule, * 5. 2. 1885, † 6. 3. 1935, český režisér, básník, dramatik, kritik; manžel Z. Baldové. Do literatury vstoupil jako autor veršů a překladatel francouzské dekadentní poezie. Od roku 1913 dramaturg a režisér Městského divadla na Vinohradech, 1921 – 35 šéf činohry Národního divadla v Praze. Svou režijní tvorbou, vyznačující se spojením dynamičnosti a snovosti, zahájil nástup expresionismu. Od pol. 20. let se soustřeďoval na vnitřní svět člověka, od groteskní nadsázky směřoval k poetické metafoře; vyžadoval střídmější, civilnější herecký projev. Významně přispěl k formování českého moderního divadelnictví. Z režií: Husité (A. Dvořák), Edvard II. (Ch. Marlowe), Romeo a Julie, Hamlet (W. Shakespeare), Král Oidipus (Sofoklés), Smutek sluší Elektře (O’Neill). Autor teatrologických prací Divadelní promenády, Odložené masky, Boje proti včerejšku, Pražská dramaturgie.

Na české drama měla vliv i ruská tvorba – divadlo MCHAT -Moskevské umělecké akademické divadlo M. Gorkého, MCHAT (Moskovskij chudožestvennyj akaděmičeskij těatr imeni M. Gorkogo), původně Moskevské umělecké divadlo MCHT – divadlo založené v roce 1898 v Moskvě K. S. Stanislavským a V. I. Němirovičem-Dančenkem s cílem reformovat tehdejší inscenační praxi ruského divadla. Novátorské záměry divadla MCHT (od roku 1920 MCHAT) vycházely z obdobných tendencí, které koncem 19. stol. prostoupily celé evropské divadlo (Meiningenští, O. Brahm aj.). Jejich záměrem bylo v dramaturgii přinášet aktuální dobová témata a kriticky promlouvat ke společenským problémům, v inscenační praxi věrně evokovat prostředí, důsledně uplatňovat souhru herců a zejména vytvářet psychologicky pravdivé postavy. Umělecký program MCHAT se opíral o dramatiku H. Ibsena, W. Shakespeara, G. Hauptmanna, M. Maeterlincka, zejména však o tvorbu A. P. Čechova, M. Gorkého, L. N. Tolstého a A. N. Ostrovského. V divadle hrála řada vynikajících herců (I. M. Moskvin, V. I. Kačalov, M. A. Čechov), jejichž psychologické herectví vycházelo z herecké metody K. S. Stanislavského. Po říjnové revoluci podniklo divadlo řadu zahraničních turné po Evropě i do zámoří. Začátkem 20. let vznikla při MCHAT postupně čtyři studia (významné bylo zejména studio J. B. Vachtangova), zaměřená na experimentální tvorbu. Po 2. světové válce umělecký vývoj divadla stagnoval (dogmatické uplatňování socialistického realismu). V roce 1971 se stal uměleckým šéfem O. Jefremov, pod jehož vedením soubor začal hledat nový umělecký program, navazující na tradici MCHAT a odpovídajcí novým společenským potřebám doby. Významné inscenace: Racek, Tři sestry (A. P. Čechov), Na dně, Měšťáci (M. Gorkij), Hamlet (W. Shakespeare), Modrý pták (M. Maeterlinck), Ruští lidé (K. Simonov), Zlatý kočár (L. Leonov) aj. MCHAT významně ovlivnil vývoj ruského i světového divadla.

3 linie divadla u nás:

  1. Oficiální -kamenné
  • ND Praha, Vinohradské divadlo, ND Brno, Městské divadlo v Plzni,České Budějovice, Olomouc

(Moravské divadlo)

  1. Avantgardní
  • od pol. 20. Let (protějšek „kamenných divadel“)
  • odklon od konvencí-orientace na hry futuristů, dadaistů, a poetistů
  • Osvobozenecké divadlo-režiséři: Jiří Frejka, Jindřich Honzl + W+V
  • D34–41 -avantgard. experimentální scéna-režisér a dramaturg: Emil František Burian (původně D34; označení konce sezóny)
  1. Neoficiální
  • zábavní scény, kabarety, šantány
  • kabarety:Červená sedma (Jiří Červený, Eduard Bass), Kavárna Union
  • Revoluční scéna (Emil Arthur Longen)
  • představitelé lidové komiky-Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian
  • Dědrasbor – divadlo dělnické (Jindřich Honzl)

Představitelé dramatu:
1) Oficiální proud Arnošt Dvořák

(1881–1933)

  • civilní povolání-vojenský lékař
  • hist. drama pojaté moderně(se zřetelnými vlivy shakespearovské dramatiky) -konflikt, neheroizuje
  • dějiny nechápal jako boj idejí a programů, ale jako komplex ostře se střetávajících lidských osudů
  • usiloval o moderní pojetí historického dramatu

Díla: Kníže (1908)- jeho prvotina, hned s ní pronikl na scénu Národního divadla Kníže Václav IV. (1910) Husité (1919) – drama, zinscenováno také jako velkolepá podívaná v divadle v přírodě v Kosmonosích Bílá Hora (1924) – znatelný pokles Dvořákových tvůrčích sil; pokusil se tu ukázat, jak malé příčiny vedou k nedozírným následkům

Nová Oresteia (1923)- antické látky; vystihl obecně platné síly, které ovlivňují lidské jednání; pokus o moderní davové drama bez ústředního hrdiny Matěj poctivý – politický jevištní pamflet; spolupráce s filozofem Ladislavem Klímou; osvětluje poměry 1.republiky; tato hra vyvolala prudké polemiky Lvice (1927)-pamflet; zesměšňuje divadelní kritiku Kalich (1928) – historicky zjednodušující hra s národní symbolikou

Stanislav Lom

(1883–1967)

  • vlastním jménem Stanislav Mojžíš
  • původní povolání – právník
  • v letech 1932–39 – ředitel Národního divadla
  • historické hry

Díla: Obraz národních dějin a jejich humanistického principu ve hrách: Děvín (1919) Žižka (1925) Svatý Václav (1929) Karel IV. (1940) Smrt kmotříčka (1930)- veršovaná pohádka z lidového prostřed, posloužila hud. skladateli Rudolfu Karlovi jako libreto k opeře

Otokar Fischer

(1883–1938)

  • básník, kritik, překladatel, esejista a vědec
  • profesor německé literatury na Karlově univerzitě
  • (35–38) šéf činohry Národního divadla
  • hry individualistické
  • ztvárňoval postavy velkých jedinců

Díla:

Vnitřní komplikovanost a rozporuplnost člověka analyzoval ve hrách: Přemyslovci (1918) Hérakles (1919) Nad problémem individualismu a jeho překonání se zamýšlel v: Otroci (1925) – odehrává se v antickém Řecku Orloj světa (1921) – současnost Inspirace – revoluční atmosféra 20. let

Studie:

Literatura a revoluce

DRAMA A SOCIALISMUS

Jaroslav Hilbert

  • psychologické drama

Dílo. Vina –motiv svedené dívky

Jiří Mahen

(1882–1939)

  • vlastním jménem Antonín Vančura
  • autor zejm. historických her
  • spjat s Brnem, knihovník
  • historik, lit. vědec, cestopisné črty, povídky, pohádky
  • jeho hry nejsou hrami obdivu, hrdinové hledají smysl života a vesměs jsou to muži v citové krizi

Díla:

Jánošík (1910) Mrtvé moře (1914, na scénu povoleno až 1918)- mapuje období českých bratří – náboženská nesvoboda Nasredin čili Nedokonalá pomsta (premiéra-1928, knižně-1930) Chroust (1920) – studentská hra, hledání a zrání vlastní generace Rodina (1933) – o ženě, která zachrání svou rodinu z krize tím, že ji opustí

Fráňa Šrámek

(1877–1952)

  • anarchistický buřič
  • lyrická, procítěná próza

Díla:

Hagenbek (1920) – komedie Zvony (1921) – na obrazu vesnice v době války ukazuje demoralizující vliv válečných událostí a chování a vztahy lidí Trilogie – později vydáno pod společným názvem Když léto přihrává (1944) Léto (1915) Plačící satyr (1923) Měsíc nad řekou (1922) – film -Dana Medřická, Sv. Beneš

  • příběh mladé hrdinky Slávky, která není schopna uspokojit své citové touhy

Ostrov velké lásky (1926) – děj se odehrává na Azorských ostrovech v Atlantském oceánu, kde ztroskotá skupina filmařů

František Langer

(1888–1965)

  • lékař
  • dramaturg Městského divadla na Vinohradech

Díla:

komedie : Velbloud uchem jehly(1923) – jestli lze chudáka obrodit Obrácení Ferdyše Ištory(1929) -otázka maloměšťáctví, Manželství s.r.o.

Vážné: Jízdní hlídka (1935) – legionáři narazili na bolševiky Dvaasedmdesátka (1937) – žena odsouzená na 20 let pro vraždu manžela, píše knihu o sobě; komponováno jako „divadlo na divadle“ Grandhotel Nevada (1927) – vysmívá se lékařskému šarlatánství Periférie (1921) – zločin a trest, vykoupení, výčitky svědomí

František Xaver Šalda

(1867–1937)

  • básník, prozaik, k ramatické tvorbě se dostal až po své padesátce

Díla:

Zástupové (1921) – kolektivní soviální drama; zobrazuje omyl diktátora, který zaplatí smrtí za své zklamání z víry v davy; hold síle a moci kolektivu Dítě (1923) – společenské rozpory doby; mravní rozklad měšťácké rodiny x zdravé venkovské služce Tažení proti smrti (1926) – jevištní meditace o lidské dlouhověkosti; oslava věčného mužství

Rudolf Medek

  • tragédie: Plukovník Švec – končí sebevraždou, nesnese válku

Vladislav Vančura

Díla:

Alchymista – Rudolf II., Praha, období pokusů a všeléků Josefína -konzervatoř, po vzoru Pygmalionu

Mezníkem v české operní tvorbě bylo uvedení opery Leoše Janáčka Liška Bystrouška na scéně brněnského Národního divadla. Podkladem byla stejnojmenná kniha od Rudolfa Těsnohlídka (1882–1928), redaktora Lidových novin, básníka a prozaika.

AVANTGARDNÍ PROUD

Počátky v roce 1925 – skupina pražských konzervatoristů zinscenovala s dávkou recese starou Moliérovu frašku pod názvem Cirkus Dandin – rozhodný zásah do konvencí

Režisér Jiří Frejka pokřtil novou scénu Osvobozené divadlo; r. 1926 se stalo součástí dramatické odbočky Devětsilu.

Rok 1927:

  • se OD přestěhovalo do Umělecké Besedy na Malé Straně, kde se rozdvojilo, a jedna jeho část (Frejka a Burian) si založila scénu Dada.
  • v dubnu Voskovec a Werich uspořádali zdařilé studentské představení

Vest pocket Revue:

  • Werich byl na plakátě uveden pod pseudonymem J.W.Rich, hrál tu roli Sempronia Housky poprvé a hned našel úlohu „na sebe“
  • pro Voskovce to byla již čtvrtá herecká zkušenost
  • Osvobozené divadlo sídlilo většinou ve Vodičkově ulici U Nováků (dnes divadlo ABC), kde v listopadu 1938 úředním zákazem svou činnost ukončilo
  • Do r. 1931 rozvíjeli V+W pojetí divadla jako dadaistickou a lyrizovanou frašky – slovní humor v dialozích a písňových textech,; nevyostřeno jednoznačně politicky a společensky (Premiéra skafandr, Fata morgána, Sever proti jihu, Golem)
  • Po reálné hrozbě fašismu-domácí reakce-nemilosrdná satira na velikášství diktátorů Caesar (1932)-počátek politické revue
  • 1932–38-série oslavných komedií: Svět za mřížemi, Kat a blázen, Balada z hadrů, Osel a stín, Nebe na zemi, Rub a líc, Těžká Barbora, Pěst na oko-návaznost na italskou commedii dell’arte, tradici amerických filmových grotesek-Laurel a Hardy, Pat a Patachon, Charlie Chaplin

Jindřich Honzl

(1894–1953)

  • vynikající režisér, teoretik avantgardního divadla
  • režíroval všechny hry Osvobozeného divadla

Díla:

  • teorie avantgardního divadla

Roztočené jeviště moderní ruské divadla Sovětské divadlo

Jan Werich

*6. 2. 1905, † 31. 10. 1980,

  • český herec, dramatik a prozaik.
  • Živelnou klaunskou komiku uplatnil Werich rovněž v řadě filmů (Pudr a benzin, Peníze nebo život, Hej rup!, U nás v Kocourkově, Svět patří nám). Po uzavření Osvobozeného divadla emigroval s J. Voskovcem a J. Ježkem do USA. Po 2. světové válce se pokusil s J. Voskovcem obnovit Osvobozené divadlo, avšak společenské poměry nebyly pro politickou satiru vhodné. Působil v řadě pražských divadel (v letech 1956 – 61 byl ředitelem Divadla ABC), hrál ve filmech (Císařův pekař a pekařův císař, Byl jednou jeden král, Až přijde kocour) a v televizi (Uspořená libra, Medvěd, Slzy, které svět nevidí, Kočár nejsvětější svátosti, Král a žena). Je autorem esejů, povídek a pohádek (Fimfárum, Italské prázdniny, Potlach).

Jiří Voskovec

  • 19. 6. 1905, † 4. 7. 1981
  • vl. jm. J. Wachsmann, český herec, dramatik, režisér, básník a překladatel.
  • Zájem o avantgardní umění ho přivedl do Devětsilu, kde svou poezií, k níž patřily i koláže a obrazové verše, přispěl k formování základních principů poetismu. Svůj jedinečný humor, vyvíjející se od dadaistické recese ke společenské satiře, uplatnil rovněž ve filmu (Pudr a benzin, Hej rup!, Svět patří nám). V roce 1939 emigroval společně s J. Werichem a J. Ježkem do USA; po 2. světové válce se pokusil s J. Werichem obnovit Osvobozené divadlo. Od roku 1950 žil v USA, kde se prosadil jako divadelní, filmový i televizní herec (např. Dvanáct rozhněvaných mužů). Autor knihy veršů Klobouk ve křoví

Jaroslav Ježek

*25. 9. 1906, † 1. 1. 1942

  • český skladatel a klavírista; v letech 1928 – 38 skladatel, dramaturg a dirigent Osvobozeného divadla v Praze, spolupracovník J. Voskovce a J. Wericha. Od roku 1939 žil v USA. Vytvořil prototyp české moderní jazzové a taneční písně (Hej rup, Nebe na zemi). Autor filmové hudby (Pudr a benzín, Hej rup, Svět patří nám), koncertních klavírních děl (Koncert pro klavír a orchestr, Fantazie pro klavír a orchestr, Toccata, Sonáta), komorních (dva smyčcové kvartety, dechový kvintet) a orchestrálních skladeb (Symfonická báseň), písňových cyklů.
  • Koncem r. 1933 vyrostl OD rovnocenný partner – Burianovo „D“

Emil František Burian

(1904–1959)

  • syn barytonisty Emila Buriana a synovec tenoristy Karla Buriana
  • všestranně umělecky nadán
  • jako herec a hudebník spolupracoval v letech 1926 – 30 s avantgardními scénami (Osvobozené divadlo, Dada, Moderní studio)
  • 1927 založil hudebně recitační soubor Voice band, 1933 divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla. Režijní tvorbou směřoval k syntetickému tvaru divadla
  • S nevšedním citem pro jevištní účinek dosahoval orchestrací výrazových prostředků silného poeticko-lyrického vyznění inscenací (např. K. H. Mácha Máj, A. S. Puškin Evžen Oněgin, Vojna, Lidová suita, F. Wedekind Procitnutí jara, Láska, vzdor a smrt, V. Nezval Manon Lescaut). Za okupace vězněn v koncentračním táboře, po válce obnovil činnost svého divadla; po neúspěchu tzv. budovatelského programu se vrátil v retrospektivě k předválečným inscenacím. Autor několika divadelních her (Krčma na druhém břehu), filmových režií (Věra Lukášová). Významná byla jeho tvorba hudební: vedle koncertních skladeb napsal několik oper (Mastičkář, Bubu z Montparnassu, Maryša). Autor knih Černošské tance, Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama, O nové divadlo aj.

NEOFICIÁLNÍ PROUD

Červená sedma, pražský kabaretní soubor působící v letech 1910 – 22. Hlavní autoři J. Červený, K. Balling, F. Hvížďálek, E. Bass.

Jiří Červený

*14. 8. 1887, † 6. 5. 1962,

  • český kabaretiér, skladatel, herec, dramatik. V roce 1909 založil literární kabaret Červená sedma, který se stal platformou hudebních a literárních snah generace ze začátku 20. stol. Psal písně, šansony, scénky, komedie. Autor pamětí Červená sedma a Paměti Mansardy.

Šanson= žánr lyrické poezie; píseň s milostným, popř. jiným námětem z osobního nebo společenského života. Soudobý šanson vychází z tradice zpěvu ve francouzských kabaretech 19. stol. (Chat Noir, Moulin Rouge). Vývoj šansonu ovlivnila zejm. tvorba P. J. de Bérangera, ve 20. stol. proslul jako autor i zpěvák šansonů M. Chevalier; dalšími významnými šansoniéry byli E. Piaf, Ch. Aznavour, J. Brel, G. Bécaud aj. K výrazným osobnostem českého šansonu patří zejm. P. Kopta a H. Hegerová.

Šantán=zábavní podnik s kabaretním programem

Mějte přehled o vysokých školách:


Nevíte, co studovat? Za 5 minut to zjistíte!    Spustit test

České divadlo, s nástupem křesťanství se divadelní projevy na českém území přiřadily k divadelní kultuře středověké Evropy. Čeština se uplatnila v profánním divadle již ve 12. stol. (jokulátoři) a v liturgickém divadle (Hra tří Marií) spolu se světskou tematikou (Mastičkář) od 14. stol. Liturgické i světské divadlo omezeno husitským hnutím. V 16. stol. dominovalo latinsko-české humanistické divadlo, v 17. stol. protireformační latinsky hrané jezuitské divadlo; česky se hrálo pouze v lidovém prostředí (sousedské divadlo). V profesionálním divadle se čeština plně prosadila až v národním obrození (zejm. divadlo Bouda 1786 – 89). V 1. pol. 19. stol. měli zásluhu o české divadlo zejm. J. N. Štěpánek, V. K. Klicpera a divadelní ochotníci. Ve 30. letech J. K. Tyl formuloval český divadelní program (divadlo jako lidový osvětový nástroj), na který od 40. let reagovala představa velkého divadla (F. B. Mikovec). Profesionální divadlo se rozšířilo i na venkov (1849 první česká cestující divadelní společnost). Otevřením Prozatímního divadla (1862) se české divadlo definitivně oddělilo od německého divadla a otevřením Národního divadla v Praze (1883) se přiřadilo k novodobému evropskému divadlu. Kvantitativní růst českého divadla a původní dramatická tvorba s divadelní kritikou umožnily stylovou diferenciaci českého divadla (realismus, naturalismus). Od roku 1900 se uplatnily nové stylové podněty (impresionismus, symbolismus, expresionismus aj.). Nové směry prosazovali v herectví H. Kvapilová, E. Vojan, M. Hübnerová, V. Vydra, v režii J. Kvapil, K. H. Hilar, v scénografii J. Wenig, V. Hofman aj. Po vzniku samostatného Československa se české divadlo rozvíjelo zejm. mimo Prahu a Brno. Současně se začalo rozvíjet levicově orientované divadelní hnutí (avantgardní scény). Ve sdružení Devětsil pracovalo Osvobozené divadlo, z něhož časem vyšli osobití tvůrci českého moderního divadla inspirující se francouzskou a ruskou avantgardou. Avantgardní tendence vyvrcholily v tvorbě E. F. Buriana v D 34, rozvíjejícím program poetického divadla. V 2. pol. 30. let hrálo významnou úlohu Osvobozené divadlo J. Voskovce a J. Wericha s demokratickým a protifašistickým programem. Za okupace se divadla podílela na rezistenčním postoji české společnosti a v roce 1944 byla uzavřena. Poválečný zákaz divadelního podnikání a postátnění divadel tvořilo osu divadelní revoluce, ukončené přijetím divadelního zákona v březnu 1948. Komunistický režim českému divadlu přisoudil ideologické poslání; v letech 1948 – 53 byl administrativně prosazen socialistický realismus jako jediná tvůrčí metoda. Uvolnění z ideologického sevření nastalo po roce 1956 (vliv A. P. Čechova, B. Brechta, divadla absurdity). Vedle diferencujících se oficiálních scén se od konce 50. let formovala divadla malých forem se subjektivní výpovědí o současnosti. Režie A. Radoka, O. Krejči, J. Grossmana a J. Kačera spolu s hrami M. Kundery, L. Smočka a V. Havla určovaly divadelní produkci v reformní atmosféře pražského jara. Po roce 1969 průměr „normalizovaných“ kamenných scén narušovaly jen ojedinělé inscenace, zatímco v nonkonformních studiových divadlech sílila programová kritika reálného socialismu. Za inflace slovního sdělení vzrostl význam pantomimy, loutkového divadla i scénografie. Po roce 1989 zahájen postupný proces opětného odstátnění českých divadel.

Za správnost a původ studijních materiálů neručíme.