Sociální skupina

sociální skupina – společenství 2 až 3 a více lidí, mezi nimiž existuje pocit sounáležitosti

• člověk je součástí mnoha sociálních skupin (rodina, škola, kroužky, město, stát, atd.)
• v moderní společnosti je obrovské množství různých skupin

Základní znaky

· existence interakce – vzájemné působení (přímé – obličejem; nepřímé – prostřednictvím tisku, atd.)

· komunikační síť – možnost komunikace (ta může být širší nebo užší)

· existence společné činnosti k dosažení cílů – cíl a činnost definují celou skupinu (např. Greenpeace, církev, atd.)

· uznávání společných hodnot – stanovení různých norem a jejich dodržování, ať už jsou formální či neformální

· vědomí specifické identity – (může krystalizovat i do určité ideologie – např. ve hnutí skinheads, ve skupinách anarchistů); skupina si vytváří nejen obraz sebe (autostereotyp), ale i obraz těch druhých (heterostereotyp – ten může být pozitivní, ale stejně tak nepřátelský)

· diferenciace rolí a pozic – jde jak o určitou dělbu práce v horizontálním pohledu, tak o rozdělení autority a vlivu (vertikální pohled může definovat i vztah nadřízených a podřízených, vymezení role vůdce, atd.)

Dělení skupin

1. Podle velikosti – počtu

1. malé – malá skupina se počítá od tří členů, někteří sociologové považují za skupinu již pár, dvojici (tzv. dyádu); za mez malé skupiny se považuje počet 20 – 30 členů

(např. rodina, třída, atd.)

2. velké – velká skupina vzniká tehdy, když se v malé skupině začnou tvořit podskupiny a když má tolik členů, že se již všichni nemohou navzájem znát a stýkat se osobně

(např. národ, politické strany, atd.)

2. Podle stability

1. přechodné – jsou to skupiny utvořené dočasně (např. návštěvníci divadla)
2. stálé – opak přechodné skupiny (např. národ)

3. Podle typu vazby

1. formální – vzniká shora – je již předem nějak určena předpisy, pravidly, normami, zákony; převládá funkční vztah mezi členy – neosobní vztahy (např. pracovní skupina, vojenský útvar, atd.); ve větších formálních skupinách mohou vzniknout i skupiny neformální a neformální vazby (parta kluků na vojně)
2. neformální – je závislá na povaze a aktivitě svých členů, je tvořena z jejich iniciativy, její členové se znají, mají k sobě blízký vztah a stejné zájmy a potřeby (např. skupina přátel, amatérské zájmové kroužky)

4. Podle účasti

1. členské – vlastní, jichž je člověk uznávaným členem
2. cizí – referenční skupina – jedinec k takové skupině vztahuje své jednání v očekávání, že bude akceptován jako člen; jedinec se často hluboce identifikuje se skupinovými cíli a normami; často cítí potřebu dokazovat, že je členství hoden; součástí přijetí mohou být různé přijímací obřady, zkoušky a rituály – jejich cílem je prověřit nového člena a zároveň urychlit jeho adaptaci ve skupině; referenční skupiny mohou být otevřené a uzavřené; do otevřené skupiny se mohou lidé dostat a opustit ji kdy chtějí; opuštění uzavřené skupiny může být trestáno (např. různé sekty, gangy)

Primární a sekundární skupiny

1. Primární skupiny

• pojem primární skupiny zavedl americký sociolog Ch.H.Cooley (1864–1929)
• začíná v nich socializace jedince, a proto mají rozhodující vliv na rozvoj jedince
• jde o malé skupiny, intimní, kontakty probíhají tváří v tvář, převládá citovost, druhy sympatie a vzájemného ztotožnění, pro které je pojem „my“ přirozeným výrazem
• jedinec se v nich plně angažuje celou osobností, nejen jako nositel dílčí role
• příkladem primární skupiny je rodina, herní skupina (v dětství), sousedství a skupina starších
• pokud se u jedince vyskytne mezera v primárních vztazích, často si tuto mezeru vyplní sekundárními (často sekty, gangy, atd.)

2. Sekundární skupiny

• pojem sekundárních skupin se objevuje později
• označuje všechny další skupiny, v nichž začíná převládat účelová racionalita a volnější, méně osobní a formálnější vazby (profesní skupiny, sociální vrstvy)
• socializace jedince v nich nadále pokračuje (je to jedna z etap tohoto procesu)

Skupinová struktura

· nepsané normy (např. ve skupině kamarádů)

· formy – žádoucí a nežádoucí chování

· skupinová komformita – souhlas se skupinovým jednáním

· struktura vztahů: vůdce, konformní členové, oponentní členové (námitky), trpění členové (nepříjemnosti), pomocníci

· způsoby vedení ve skupině:

1. autokratický – o všem rozhoduje vůdčí osobnost (příkazy, zákazy); může způsobovat napětí a tím nižší výkonnost
2. liberalistický – naprostá neshoda ve skupině; každý si dělá co chce
3. demokratický – je ideální, ale nejtěžší; diskuse, připomínky a názory – konsensus; výkonnost je vyšší

Konflikty sociálních skupin

• německý sociolog George Simmela (1858–1918) – konflikt, rozpor, antagonismus považuje za jev přirozený a normální a pro společnost přínosný
• ve skupině může dojít ke střetu jednak o cíle (heretici), jednak o prostředky a metody dosažení téhož cíle (kacíři)
• Simmel nadále tvrdil, že pro jednotnost skupiny je protivník důležitý
• L.Coser přejal základní myšlenky G.Simmela a doplnil je svými poznatky
• vytvořil teorii realistického (střet reálných rozdílných zájmů) a nerealistického konfliktu (není přímo vázán na protivníka) a koncepci „obětního beránka“ (náhradní objekt napadení – většinou okrajové skupiny a menšiny – např. pogromy proti Židům, atd.)
• R.Dahrendorf dále zdokonaloval teorie o konfliktu

Rodina

• základní jednotka společnosti
• funkce rodiny:

· výchovná – socializace jedince, předávání kulturních hodnot, norem, začlenění do určité společenské pozice (status)

· biologická – reprodukce členů, uspokojování sexuálních potřeb

· ekonomická – materiální potřeby, pocit jistoty (i citové), uznání, podpory, útěcha

• vývoj (ontogeneze):

· raná rodina – hned po sňatku až do narození prvního dítěte

· rodina s malými dětmi

· rodina s dospívajícími dětmi

· rodina – odchod dětí

• krize rodinného života nastala v 2.pol. 20.stol.
• důvodem byla přílišná zaměstnanost (2 kariérová manželství), nízký věk novomanželů, změny systému sociální kontroly