Helénistická filosofie a novoplatonismus

25. 7. 2010 | Filozofie

období helénismu – od konce 4.stol. př. Kr. do roku 529 po Kr., kdy byly uzavřeny antické filosofické školy

  • rozsáhlé změny ve společnosti – rozpadá se říše Alexandra Velikého, ztrácejí se jistoty polis (obce) a jiné problémy
  • přichází období „autonomie“ = odpovědnosti sám za sebe; sám si musím dávat zákony

a pravidla, když nemám jistoty polis; zároveň nejsem identifikován s obcí, ale lidstvím – jsem člověk

  • filozofie se přestává zajímat o přírodu a celou společnost, zažívá období „skepse“ – hledá nové podněty, nová východiska, nový zájem
  • filozofie se začíná více zabývat problematikou člověka jako jednotlivce, jeho vztahem

ke světu a k ostatním lidem

  • poptávka po odpovědích – Jak se vyrovnat se svobodou? Jak najít svoji totožnost?
  • vzniká řada filozofických škol, ale často na úkor kvality

Stoicismus

  • 3. století př. Kr. až 6. století po Kr.
  • pojmenování podle zdobeného sloupořadí = „stoá poikilé“
  • zakladatel – Zenon z Kitia (asi 336 – 264 př. Kr.)
  • celkem tři období:

· stará stoa – Chrýsippos – který dal celé učení písemně zpracoval a systematizoval

· střední stoa – vrchol v 1. stol. př. Kr. – Poseidonios – otázky praktické mravouky

· mladší stoa – někdy se uvádí nová stoa – období císařství římského – Epiktetos (otrok), Seneca (učitel císaře Nerona), Marcus Aurellius (císař)

  • byla jim blízká Aristotelova filozofie, zvláště co se týkalo ontologických o­tázek
  • základem všeho je pro ně Bůh, který jako duch = „pneuma“ všechno prostupuje;

je tvořeno aktivními živly, ohněm a vzduchem, proniká celý svět a působením na pasivní živly tvoří věci

  • podstata světa je věčná a vše vytvořené z živlů je v neustálé změně.
  • celý svět je v určitých dlouhých obdobích zachvácen světovým požárem, mění se v oheň, aby pak znovu vznikl jako přesná kopie světa dřívějšího = idea věčného návratu
  • vše je harmonicky a smysluplně uspořádáno, propojeno pouty sounáležitosti = „sympatheia“ a řízeno Prozřetelností
  • člověk má žít ve shodě s tímto řádem, se svou přirozeností, se svým rozumem, tj.:

· opírat se o poznání toho, co se přirozeně děje – nutnost rozhledu po světě pomocí rozumu

· žít podle přirozených povinností – pochopení povinností nám dala příroda

· všechny věci užívat v souladu s přírodou

  • to je cesta mudrce (moudrého člověka) – ten dokonale zvládá napětí = „tonos“ (napětí mezi „bytím“ – obecným základem – a jedinečností věci – „jsoucna“); mudrc se nenechá citově ovlivnit, citově přivázat, zviklat – je nezávislý, nepohnutelný před osudem = „atharaxia“ (klid a vyrovnanost)
  • nikdy nemůže nastat situace donucení, tj. svobodný člověk se může rozhodnout svobodně

odejít i ze života (ale to bylo zároveň považováno za určitý projev slabosti, protože člověk ze své situace utekl, neřešil ji)

  • ideál „kalokagatia“ = krásy a dobra – starý mudrc dělá to, co se sluší a ve shodě s racionalitou
  • člověk se musí osvobodit od negativních sklonů – vášní = „pathé“ (strach, touha, rozkoš, strast) – toto osvobození od vášní = „apatheia“
  • ve svobodě člověk získává pozitivní rysy lidství – ctnosti = „arété“; ctnost je pravé dobro

„Moudrý může pohnout světem, jenom kdyby chtěl.“

Epikureismus

  • zakladatel – Epikúros ze Samu (341 – 270 př. Kr.) – scházel se v zahradě se svými přáteli,

probíhaly debaty – moment blaženého procházení se zkultivovanou přírodou – krásný

zážitek (smyslový, rozumový, citový, intelektuální..)

  • žijeme ve dvou světech:

· svět – atomů a prázdna = není to náš svět, i když nás obklopuje – nevidíme atomy ve světě

· svět – senzuální = to je náš skutečná svět, svět našeho života – vidíme ho, cítíme prožíváme

  • atomy se nepohybují po předem vytčených drahách jako u Demokrita, ale oscilují kolem nich (kmitají) – tím je udržen řád i myšlenka svobody
  • „parenklineze“ = odchylka atomu od předem dané dráhy
  • lidská duše není nesmrtelná
  • v etice hájí myšlenku svobody – co nejvíce bychom ji měli využívat
  • svoboda rozhodování má však kritérium – štěstí – svobodně se máme rozhodovat pro štěstí
  • vše směřuje od strasti ke slasti = „hédonismus“
  • základní lidskou vlastností je rozkoš – nejen tělesná, ale i duševní

· duševní rozkoše – jsou trvalé, nejsou podřízeny aktualitě trvání

· tělesné rozkoše – časově omezené, od doby vzniku podnětu do doby než je nasycen

  • pokud vás trápí tělesné slasti – uchylte se k duchovním
  • hlavní rozkoš není něčeho dosáhnout, ale něčeho se vyvarovat
  • základní rozkoší je „býti v klidu“
  • uspokojení potřeb volit rozumně, aby tlak vnější nepřevážil uspokojení potřeb a také mít

co nejmenší požadavky

  • další úkol je zbavit se strachu, který nás zbavuje schopnosti užívat si slast
  • strach může být z nedosažitelnosti štěstí, potom ze smrti, z bohů, z utrpení

· ze smrti = všechno, co se dotýká smyslů jde mimo nás; smrt nelze smyslově prožívat

„Jsme-li tu my, není tu smrt, je-li tu smrt, nejsme tu my.“

· z bohů = i bohové jsou vytvořeni z atomů a prázdna, ale jsou jsoucny jiného typu a mají jiné chování – méně se znepokojují, nestarají se o nás, protože by se o nás museli bát

· z utrpení = nelogické – opravdu to nedokážeme snést? – nesnesitelné utrpení nese za sebou smrt, ale ta se už nás netýká; nesnesitelnost se prokazuje trváním

  • naproti stoikům Epikuros má odmítavý postoj vůči státu; stát je pramen strastí

Skepticismus

  • hlavní princip – pochybnost
  • ústřední teze etiky skepticismu se shodují se stoicismem a epikureismem
  • pravá blaženost spočívá v klidné a vyrovnané mysli
  • odlišná byla skeptická pochybnost o poznatelnosti světa, o pravdě

1. Starší skepse

  • zakladatel – Pyrrhon z Elidy, 4. stol. př. Kr.
  • jeho filozofie je soustředěna do tří otázek

· jaké jsou věci › nic o nich nevíme a vědět nemůžeme

· jaký postoj k nim máme zaujmout › máme se zdržet soudu o věcech, zdrženlivost v úsudku = „epoché“

· co tím získáme › budeme šťastni, jsme si vědomi svých mezí

2. Střední skepse

  • Arkesialos, Karneades – propracovali názor o pravděpodobnosti lidského poznání – podstatu věcí poznat nemůžeme, ale poznáváme jevy (jak se nám věci jeví)
  • myšlenka „propabilismus“ = pravděpodobnost – stačí, když dosáhne pravděpodobného poznání

3. Mladší skepse

  • Ainesidemos – obnovil původní Pyrrhonovu skepsi
  • ve svém díle Osm knih řečí Pyrrhonských formuluje deset „tropů“ = jsou argumenty, kterými se antičtí skeptikové snažili zdůvodnit svoji pochybnost o obecné platnosti poznání

Novoplatonismus

  • zakladatelem Plótínos – v podstatě vytvořil nový směr, přestože si myslel, že „oprašuje Platóna
  • základ všeho je materiální a hybný › „hybná idea“ (Platónova idea byla nehybná)
  • existuje „jedno“ – z něhož vyzařují další skutečnosti; „jedno“ je matematický pojem, vyjadřuje jednoduchost, počátek a zároveň je nepředstavitelné

Představa kypění

  1. to „veškero“ nelze ohraničit – vykypují z něj stále nové a nové tvary
  2. to „jedno“ (veškero) musí produkovat – protože kdyby neprodukovalo, nebylo by dokonalé
  3. nejprve vydá ze sebe boha
  • existují tři roviny duše

· duše světová = nejobecnější, vnitřně se nedělí, jednota

· duše individuální = vázána s jednotlivci, spojena s tělem, rozmanitá

· duše přírodní = nemá jednotu, množina materiálních jsoucen, míra obecnosti a jedinečnosti

  • o duši máme pečovat – důležitá je duchovní stránka – pěstovat jednotící princip, soustředit se na vyšší příčky › nutná očista = „katharsis“
  • pokud existuje cesta nahoru – musí existovat i cesta dolů › když se obrátíme k tělesnému, konkrétnímu, jednotlivému, rozpadajícímu se, pokud neposilujeme duchovní princip – pád do temnoty