Vývoj českého divadla mezi dvěma válkami a po roce 1945

Přestože se v dobových pramenech 20. let 20. století můžeme dočíst o krizi dramatu, s časovým odstupem vidíme, že se vlastně pouze měnil vkus diváka a typ divadla.

Avantgardní divadlo

Ve 20. 30. letech vznikají – jako protějšek „kamenných divadel“ divadla avantgardní. Zdrojem jejich inspirace jsou zejména lidové zábavy, kabarety, cirkus a filmy (např. Chaplinovy). Nejvýznamnějšími tvůrci avantgardních dramat byli Vítězslav Nezval (Milenci z kiosku, Manon Lescaut) a Vladislav Vančura (Alchymista). Avantgardní divadelníci se sdružili roku 1925 do divadelní sekce Devětsilu. Roku 1926 založili poloprofesionální Osvobozené divadlo.

Osvobozené divadlo

Vzniká ve 20. letech v souvislosti s rozvojem poetismu v české literatuře. Chce představovat divadlo tvůrčí, básnické, spojené těsně se životem, využívající prostředku lidové zábavy. Od počátku se zde angažují dvě režizerské osobnosti – Jindřich Honzl a Jiří Frejka.

S Osvobozeným divadlem jsou však spojena především jména Jiřího Voskovce a Jana Wericha. Na scéně Osvobozeného divadla vystupovali od r. 1927, tehdy ještě jako studenti práv. Jejich prvním představením byla Vest pocket revue (Malá kapesní revue) – uvolněný dramatický žánr plný humoru a komiky, který parodoval postupy tradičního dramatu a opery. Novinkou byly dílem připravené, dílem improvizované dialogy na předscéně, kde mezi sebou konverzovali oba herci a obecenstvo. Ve 30. letech – ještě ve spolupráci s vynikajícím hudebníkem Jaroslavem Ježkem – vytvořili i jevištně realizovali množství osobitých her, jejichž obsah postupně s rostoucím nebezpečím fašismu nabýval na společenské odpovědnosti a politické angažovanosti (Caesar, Osel a stín, Kat a blázen, Balada z hadrů, Rub a líc – zfilmováno Hej rup!, Těžká Barbora, Pěst na oko). Významným prvkem jejich tvorby jsou písně a songy:

  • lyrické-poetické (Klobouk ve křoví, Tmavomodrý svět, Na východě svítá)
  • politické (Hej rup, Svět patří nám, Proti větru, Babička Mary, David a Goliáš)

D34 – D39 (čísla označují letopočty konce sezóny)

Bylo typem divadla, které připravovalo náročná umělecká díla pro lidového diváka, hlavně dělníka. S tímto divadlem je spojeno zejména jméno režiséra …

Karel Čapek (1890 – 1938) … nejvýznamnější představitel demokratického proudu; ve svém díle usiloval o co nejtěsnější kontakt s konkrétním životem pracujícího člověka. Čapka uchvacoval rozvoj techniky a tempo moderní civilizace. Hrozil se však jejich moci nad člověkem. Ve svých dílech se opíral o pragmatismus, což je filozofický směr, který tvrdí, že neexistuje žádná absolutní pravda, pravda se skládá z jednotlivých malých dílčích pravd. Pravdivé je jen to, co je prospěšné a užitečné lidstvu.

Čapek byl především prozaikem a dramatikem, také však básníkem a překladatelem, jehož Francouzská poezie nové doby a Appolinairovo Pásmo silně ovlivnily nástup revoluční básnické generace wolkerovsko-nezvalovské.

Povoláním byl novinář. Psal literární a divadelní kritiky, pracoval i jako režisér a dramaturg. Měl malířské nadání, svá díla doprovázel kresbami. Měl svůj osobitý vypravěčský styl. Ve svých dílech se snažil přiblížit hovorovému jazyku.

Život: Narodil se v Malých Svatoňovicích v podhůří Krkonoš, kde jeho otec působil jako lékař. Studoval gymnázium v Hradci Králové, Brně a Praze, potom filozofii na Karlově univerzitě. Podnikl studijní cestu do Berlína a se svým bratrem – malířem a spisovatelem – Josefem Čapkem do Paříže. Od r. 1921 až do své smrti pracoval v Lidových novinách. Projel celou Evropu jako uznávaný spisovatel.

Dílo …lze rozdělit do několika období:

  • Počátky tvorby – 1.významná díla vydal spolu bratrem Josefem – Zářivé hlubiny, Krakonošova zahrada. Prvním samostatným dílem byla kniha povídek Boží muka. Zde se podobně jako v Trapných povídkách projevily pocity bezmocnosti, skepse a nejistoty, jež provázely život mladé generace v době války.
  • 20.léta ve tvorbě – dochází k rozvoji jeho tvorby a toto období lze charakterizovat jako dramatických a románových utopií. V div. hře Loupežník hlavní hrdina loupežník opovrhuje měšťáckou morálkou profesora. Ten však zároveň odhaluje nezralost a neodpovědnost mladých lidí. Čapek i jemu přiznává část pravdy.

Satirická komedie Ze života hmyzu, napsaná společně s bratrem Josefem je spíše alegorii přítomného života v kapitalistické společnosti než utopií. Hemžení motýlů, chrobáků a mravenců představuje vlastnosti maloměšťáků a sobeckou touhu po majetku. Celkový rámec hry je vytvářen postavou tuláka, který komentuje shon hmyzu s odstupem obyčejného člověka z lidu.

Utopie platí i v jeho dramatech. Ve hře RUR (zkratka firmy vyrábějící roboty) se děj odehrává v technicky dokonalém budoucím světě. Na všechny otázky odpovídá tak, že klade nejvýše hodnoty lásky a práce. Člověk nepotřebuje pracovat proto, aby žil pohodlněji a těšil se jen z radostí světa. Práce jej má zároveň přetvářet v lepšího člověka. Proto se ve chvíli, kdy na zemi už není lidí, musela probudit ve dvou robotech lidská láska. A tak je lidstvo zachráněno.

V dramatu Věc Makropulos neumí hlavní hrdinka Emilia Marty užit velkého daru – tří set let života.

Román Továrna na absolutno vypráví o vynálezu, který přinese ohromnou nadprodukci všeho a vyznívá jako obhajoba starého a osvědčeného způsobu života.

V Krakatitu – napínavém lidovém románu s tajemstvím, milostnými zápletkami, únosy a pohádkovým dědečkem, se už objevuje vidina hrůzné atomové války. Do popředí vystupuje otázka odpovědnosti vědce za jeho vynález.

V závěru 30. let napsal Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Pro napsání těchto povídek vychází z novinářské praxe. Využil zde postupu detektivních příběhů. Ne vždy dospívá k závěru, kdo je vlastně doopravdy vinen.

Čapkova tvorba vrcholí ve 30.letech: Tato tvorba začíná románovou trilogií Hordubal, Povětrov a Obyčejný život. Jednotlivé díly spojuje společný problém: zda je možno poznat pravdu o světě, najít pochopení pro druhého člověka a také porozumět sobě samotnému. Projevuje se zde relativismus.

Hordubal – příběh venkovana ze Zakarpatska. Hlavní hrdina opustí ženu a děti a odjede do Ameriky, aby vydělal peníze. Po návratu zjistí, že mezitím, co byl pryč si žena najala mladého muže na výpomoc. Později je Hordubal zavražděn.

Nejvýrazněji se relativismus projevuje v díle Povětrov. Při rekonstrukci životního příběhu neznámého, smrtelně zraněného letce mluví jednotliví vypravěči – jeptiška, jasnovědec, básník – každý podle své zkušenosti především o sobě samých.

Románem Obyčejný život se dovršuje Čapkova trilogie a končí jedna etapa spisovatelovy tvorby a začíná etapa nová. Čapek zde zbásňuje průměrný lidský život, v němž je podle něho vždy vedle každodenní šedi i mnoho vzrušujícího. Měří jej zásadami obecného humanismu, křesťanské lásky.

V polovině 30. Let vzniká román Válka s mloky. V tomto období vznikají díla, jimiž se Čapek snažil připravit a vyzbrojit člověka pro boj proti fašizmu.

Válka s mloky – lidí objeví na ostrovech obrovské mloky velikosti lidí. Lidé začnou mloky lovit a dělají si z nich otroky. Mloci se vzbouří a plánují zničit svět. Chtějí si vytvořit vhodné podmínky pro svůj život na úkor lidí. Mlokům chybí láska, cit, kultura, umění, jsou krutí.

Vedle románu První parta, příběh o věrném kamarádství a hrdinství horníků v němž se vrátil do rodného kraje, vznikla během jednoho roku před Mnichovem dvě dramata Bílá nemoc, Matka.

V Bílé nemoci zkusil otřást svědomím těch, kteří chystají válku, i těch, co tomu přihlíželi. Čapkův doktor Galén, skromný a obětavý lékař chudých, jediný dostává do rukou zbraň pro boj s válkou – lék proti bílé nemoci, která zasáhla celé lidstvo. Bohatým a nemocným jej slibuje vydat jen tehdy, zřeknou-li se války. Jeho boj je však marný, protože při něm nenašel spojence v lidovém kolektivu.

Matka – matčin muž i synové umírají v boji za slávu, za pravdu a čest. Matka chce pochopit touhu svých synů po velkých činech, po slávě, ale nemůže se smířit s jejich odchodem. Posledního syna Toniho odmítá postit do boje, po poznání krutosti nepřítele nastává zlom, sama dává Tonimu do ruku pušku. Čapek zde odpověděl na bezprostřední současnost.

Čapek napsal také několik cestopisů např. Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Cesta na sever a další. Psal také pohádky, reportáže, stati a úvahy o literatuře. V Apokryfech záměrně konfrontuje známé biblické motivy a motivy z historie s aktuálním společenským děním.

DIVADELNÍ SCÉNY A DRAMATICKÁ TVORBA PO ROCE 1945

Válka znamenala pro českou dramatickou tvorbu a divadelní kulturu nemalé ztráty. Za největší a nejbolestnější je možno považovat smrt našich nejvýznamnějších dramatiků první poloviny 20.st. bratří Čapků (Karel po Mnichovu a Josef v koncentračním táboře těsně před osvobozením) a Vladislava Vančury (popraven r. 1942).

Po 2.sv. válce nastává nakrátko i rozkvět dramatické tvorby. Především se dále uplatňují žánry, které mohly být realizovány i za války: alegorie, pohádka a historie. První českou kvalitní poválečnou hrou byla humorná pohádka Jana Drdy Hrátky s čertem, Městečko na dlani, Němá barikáda, Dalskabáty hříšná ves, Posvícení v Tramtárii. Historického námětu využil např. ve své hře Vlajky v plamenech Frank Tetauer (o vzpouře námořníků v boce Kotorské). Stejně jako v poezii a próze, tak i v dramatu vzniká celá řada alegorií (např. hra Ferdinanda Peroutka Oblak a valčík). Nově nastává rozvoj Divadla satiry, jehož úspěšnými autory byli např. Vratislav Blažek, a Josef Kainar. O obnovení tradice Osvobozeného divadla se snaží po návratu z Ameriky J.Voskovec a J.Werich. * Drama a jeho tendence v období od února 1948 do poloviny 50. let*

Rok 1948 znamená počátek úpadku i pro české drama a divadlo. Zaniká Divadlo satiry a Divadlo Voskovce a Wericha, skutečná satira je nahrazena komickým zesměšňováním „třídních nepřátel“.

Drama a jeho tendence v období 2.pol. 50. a 60. let

Drama tohoto období tvoří zlatou kapitolu českého dramatu. Rozkvět tentokrát nezaznamenávají tzv. kamenná divadla, ale film a divadla malých forem. Ta bývají často zpočátku poloprofesionální, s prvky studentské recese, romantiky i siláctví, využívající nejrůznějších dramatických forem – hudbu, tanec, poezii, grotesku. Rozkvět zaznamenalo taky. tzv. absurdní drama. Divadla malých forem vznikají již od roku 1955, a to zejména v Praze. Nejznámější z nich byla Reduta (např. Kopta, Suchý, Šlitr, Vodňanský, Skoumal ad.), Divadlo Na zábradlí (Havel), Semafor (Suchý, Šlitr ad.).

Semafor (1959) – vůdčími osobnostmi byli Suchý, Šlitr. Popularita Semaforu je srovnatelná s popularitou předválečného divadla Voskovce a Wericha. Autorské divadlo spojující slovo, píseň, tanec, texty hravé, chytlavé melodie. Hry: Člověk z půdy, „Zuzany“, Jonáš a tingltangl. V semaforu působila i dvojice Šimek a Grossman, L.Svoboda, P.Nárožný, J.Molavcová.

Divadlo Járy Cimrmana (1967) – vůdčími osobnostmi byli Svěrák a Smoljak. Základem repertoáru groteskní mystifikace – fiktivní národní velikán Cimrman. Hry: Lijavec, Vražda v salónním kupé, Hospoda na mýtince, Posel z Liptákova, Ztráta třídní knihy. Kompozice představení: je doplněno o „přednášky“ o J.Cimrmanovi.

Václav Havel (*1936) …prezident ČR, dramatik světového významu. Vyučil se chemickým laborantem, při zaměstnání vystudoval střední školu. Roku 1959 se stal jevištním technikem divadla ABC, pak byl asistentem režie v MDP (Městských divadlech pražských). V letech 1960 – 1969 působil v Divadle Na zábradlí, kde byl nakonec dramaturgem. V 60. letech konečně mohl vstoupit na vysokou školu, r. 1967 absolvoval divadelní fakultu AMU. Od roku 1970 nesměl publikovat a nesměly se hrát jeho hry. Na počátku 70. let pracoval jako dělník, stal se jedním z mluvčích Charty 77. V 70. a 80. letech byl několikrát vězněn. Přes všechny tyto ústrky odmítl V. Havel nabídku vládnoucích kruhů odejít do exilu. V r. 1989 se stal vůdčí osobností Občanského fóra, téhož roku byl zvolen prezidentem ČSFR a roku 1993 i preziden­tem ČR.

První samostatnou hrou V. Havla byla Zahradní slavnost (banální životní situace v detailech, nesmysly o nesmyslech, jazyk plní funkci nedorozumění), groteska blížící se postupům absurdního divadla, nastavující zrcadlo frázovitosti reálného socialismu. Po ní byly uvedeny již jen dvě hry – Vyrozumění, zaměřené proti komunistické byrokracii a Ztížená možnost soustředění (neschopnost člověka uskutečnit záměr). Další hry již nesměly vyjít, ani být veřejně provozovány, např. hra Spiklenci měla premiéru v NSR, Audience a Vernisáž (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře vede dialog s nadřízeným Sládkem) v Rakousku, aktovka Protest v Rakousku. Hry z let 1970 – 76 vyšly tiskem v Torontu, esej Moc bezmocných v Londýně, hra Largo desolato (strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií, péče přátel, ale omezování jeho individuality) a kniha korespondence Dopisy Olze vyšly tiskem v Torontu, Asanace pak v Mnichově.

První knihou, která vyšla ve svobodném Československu ještě v prosinci 1989 byl Dálkový výslech, rozhovor, který vedl Karel Hvížďala právě s nově zvoleným prezidentem republiky Václavem Havlem. Od roku 1990 vyšly znovu – tentokrát již v českém prostředí – téměř všechny Havlovy hry a knihy ze 70. a 80. let, jako prvotiny vyšly knihy projevů, úvah i polemik a útlá filozofující knížka Letní přemítání.

Milan Uhde (*1936) …dramatik, spisovatel, dnes též politik. M.Uhde vystudoval brněnskou filozofickou fakultu. Působil jako redaktor Hosta do domu, od r. 1971 byl spisovatelem z povolání. Po roce 1989 se věnoval i politické práci.

Těžiště jeho tvorby je v dramatu. Velký ohlas měla divadelní hra Král Vávra, písňové texty pro brněnské divadlo X vyšly v knize Obloha samej cvok. Po roce 1968 nesměl publikovat. Hry 70. let vyšly pouze v samizdatu (Hra na holuba, Zubařovo pokušení, Zvěstování aneb Bedřichu, jsi anděl, Pán plamínků, Velice tiché Ave), některé byly později publikovány v exilových nakladatelstvích. Uhde byl jedním z pořadatelů knihy Hodina naděje – Almanach české literatury 1968 – 1978.

Za správnost a původ studijních materiálů neručíme.