Maturitní otázky›Knihovnictví›Sociální komunikace

‹ Knihovnictví

Sociální komunikace

Rétorika

věda zabývající se projevem
objevuje se již v antice
nejvýznamnější osoba: Aristoteles – chtěl, aby mluvčí v projevu používal 3 druhy důkazů: logické, emocionální, výzva na základě mluvčího

Obecné zásady komunikace:

komunikace je specifická forma interakce – přenos informací skrze médium
je to nejdůležitější vlastnost a dovednost, probíhá ve společnosti
každá komunikace má 3 části:

 syntax (struktura)  sémantika (význam)  pragmatika (vztahy v komunikaci, přesvědčování, ovlivňování, …)

typy oblastí lid. komunikace:

 intrapersonální (komunikace „sama se sebou“)  interpersonální (mezi osobami)  skupinová (v malé skupině)  veřejná (mezi řečníkem a posluchači)

dělí se: ? verbální X neverbální

? kognitivní (poznávání rozumem) X emotivní (poznávání city) ? záměrná X nezáměrná ? přímá X nepřímá

modely komunikace:

 lineární – mluvčí → posluchač  interakční – mluvčí  posluchač ? transakční – mluvčí ?? posluchač = mělo by docházet ke zpětné vazbě

šumy:

 fyzické – rušivé vlivy pocházející z jiných zdrojů mimo posluchače a mluvčího; omezují fyzický přenos sdělení  fyziologické – vlastní bariéry posluchače nebo mluvčího (problém se zrakem, sluchem, výslovností, …)  psychologické – předpojatost, úsudek, uzavřenost, mylné naděje, extrémní emoce  sémantické – nepochopený význam, rozdílně pochopený cizí jazyk, neznámé výrazy

kontext:

 fyzický (prostor kolem)  kulturní (životní styl)  sociálně – psychologický (záleží na vztahu, př. mezi kamarády, učitelem)  časový

sebepojetí – naše představa o tom, kdo jsme; silné a slabé stránky, schopnosti, hranice

našich schopností

je odvozováno z představ druhých o nás; srovnáváme se s nimi a potom

hodnotíme své vlastní myšlenky a schopnosti

sebeocenění
sebeodhalení
vnímání = proces, jehož prostřednictvím si uvědomujeme početná sdělení přicházejí

k našim smyslovým čidlům

rozhodujeme o tom, která sdělení přijmeme a jaký význam jim přiřadíme
smyslový vjem → třídění →interpretace, hodnocení
jednotlivým vjemům přisuzujeme subjektivní význam
velký vliv na:  haló efekt – názor na jednoho dáváme na celou skupinu

 předpovědi  první a poslední dojem  předsudek (stereotyp)  atribuce – snaha vysvětlit motivaci našeho chování

naslouchání = typ vnímání, při kterém přijímáme a zpracováváme zvukové signály
pomáhá nám se učit se; navazovat udržovat vztahy; ovlivňovat postoje i

chování druhých; pomáhat druhým

proces:

 příjem signálu – soustředění na to, co je a není řečeno  dešifrování – porovnání nových informací se staršími  zapamatování – rekonstrukce sdělení  vyhodnocení  reakce – ještě při hovoru, zpětná vazba

po skončení, souhlas, nesouhlas
efektivní naslouchání – empatie X objektivita

(vcítit se do druhého) (nestrannost)

nezaujatost X kritičnost

(přístupnost novým inf.) (hodnocení sdělení)

aktivní naslouchání pomáhá ověřit posluchači

zda pochopil to, co mluvčí řekl a co tím mínil – přijetí signálu od mluvčího

proces:  parafrázovat myšlenky mluvčího

 pochopení citových myšlenek  ptát se

Hlavní zásady mluveného projevu:

připravenost projevu
kontakt s posluchačem
oslovit posluchače (ten nejdůležitější, dámy, pánové)
mluvit nahlas a srozumitelně

Struktura projevu:

volba tématu a účelu:  aby zaujalo publikum, brát na něj zřetel

 jasný cíl  účel: informativní, přesvědčovací

analýza publika:  udělat si představu co znají, co už slyšeli, o co mají zájem
formulace hlavních myšlenek:  doporučují se 2 – 4 hlavní myšlenky
prozkoumání tématu:  stáhnout více pramenů a vybrat si
podpora toho, co chceme říci:  souvisí s bodem 4
doprovodný materiál:  ilustrace, pomůcky, fotky, modely, audiovizuální technika
stylizace projevu:  práce s jazykem (je rozdíl mezi psaným a mluveným projevem)

 zbytečně neplýtvat slovy (vlastně, …), opakování slov  používání známých slov  živost (nějakým způsobem musí být zajímavý) – nadsázka, metafora, přirovnání, řečnická otázka

úvod, závěr:  nachystat si prvních a pár posledních vět

 na závěr poděkování za pozornost

nacvičit si ho předem
přednést projev:  záleží na hlasitosti, tempu, artikulaci, výslovnosti, pauzách,

gestech, mimice, živosti přednesu

Používání AV pomůcek:

prezentace, poslechy, obrázky, fotky, modely,…
obohacují, zpestří přednášku,
posluchači si více zapamatují
psychologický test ukázal, že posluchač si z pouze odpřednášené přednášky zapamatuje pouze 15 % ; když přednášenou látku vidí zapamatuje si 30 %. 15 % navíc si zapamatujeme, když si danou látku vypracujeme sami ? pomocí audiovizuálních pomůcek se naše přednáška stává efektivnější

Rozhovory s uživateli informačním institucím:

2 lidé
prostřednictví otázek a odpovědí dosáhneme svých cílů
typy: ? řízený

 volný

cíle:

 získání informací  předání informací  objasnění informací  získání důvěry  změna chování  řešení problémů a rozhodnutí

řízený:

CO? – měli bychom se na to připravit
KDO? – s kým budu mluvit
KDE? KDY? – prostředí, omezit šumy
JAK? PROČ? – s kamarádem, učitelem, zjistit si o něm co nejvíce inf.

potom až mluvit, strategie

přesvědčovací rozhovor, hodnotící rozhovor, propouštěcí

rozhovor, informativní rozhovor, přijímací rozhovor

Nonverbální komunikace:

komunikace beze slov
signály těla:

 mimika = projevy emocí ( překvapení, strach, hněv, znechucení, opovržení, zájem, radost, …)

my ji můžeme ovládat

 gesta = v různých kulturách mohou znamenat něco jiného  vzhled těla = vyšší lidé mají větší autoritu, váha, úprava vlasů, věk  zrak = nejdůležitější; směr, délka, charakter

ženy vnímají více než muži
společenský trojúhelník (oči, ústa)
prostorová komunikace:

 vzdálenost (intimní zóna do 45 cm) (osobní zóna do 1,2 m) (společenská zóna do 3,7 m; neutrální ) (veřejná nad 3,7 m)  teritorialita – zabrání prostoru (čím větší máte kancelář, tím jste profesně výš)  vertikální prostor – výška  předměty – pomocí daru, oblečení, barvy  dotyk – haptika – zabývá se dotykem