Immanuel Kant

Obecný úvod

německé osvícenství stejně jako v Anglii a Francii odráželo specifické národní rysy

a historickou situaci

bylo méně radikální než osvícenství francouzské, především ve vztahu k církvi
filozofická literatura německého osvícenství se oproti francouzské vyznačuje určitou „suchou“ střízlivostí, pedanstvím, nezřídka je poznamenána nudou
němčina jako nástroj vyjadřování filozofických myšlenek nebyla tak propracovaná jako francouzština; této úrovně dosáhl německý jazyk teprve v době Goethově
pruský král Fridrich Veliký ovlivnil německé osvícenství jednak tím, že na svém dvoře shromažďoval německé i cizí vzdělance – anglické a francouzské myšlenky takto zdomácněly v německém myšlení mnohem více, než by to bylo bez něho vůbec možné (Fridrich Veliký sám náležel k předním duchům německého osvícenství, praktikoval osvícenský absolutismus)
silnou stránkou německého osvícenství není vypracování nových, originálních filozofických systémů, jeho historickou zásluhou je zdůrazňování přednosti praktického, mravního rozumu a hluboký vliv na myšlení a praktický život, třebaže tento vliv nevedl

k revolučním změnám

Immanuel Kant (1724 – 1804)

německý filozof vrcholného osvícenství
profesor matematiky, logiky, fyziky, geografie, antropologie, práva a jiné
nejprve se věnoval přírodním vědám (např. Kant-Laplaceova teorie vzniku vesmíru › vyslovil hypotézu o vzniku sluneční soustavy z rozptýlených částic hmoty, jež se do dnešní podoby vyvinula působením gravitačních zákonů)
dějiny přírody považoval za pohyb od jednoduchého k složitému
podle Kanta i člověk má své dějiny – jeho neustále se rozvíjející rozum; postupně překonává neuvědomělé pudy a vytváří z člověka bytost vědomě vytvářející svůj lidský svět
jeho činnost je rozdělena do několika období – období předkritické, kritické a pokritické

Období předkritické

Kant je blízký materialismu
z této doby pochází spis „Všeobecné dějiny přírody“, ve kterém formuloval svojí hypotézu o vzniku sluneční soustavy
píše i další přírodovědné práce o ohni, sopkách, o fyzikální geografii…

Vypracování kritického problému

filozofický sytém vládnoucí v Německu v době Kantových studií, byl systém leibnizovzsko-wolffovský – racionalismus, co do metody dogmatický = to, co rozum říká o světě je pravdivé
v Kantově myšlení nastává obrat, Kant byl probuzen z dogmatického spánku britským empirismem
metafyziku považoval za vědu o hranicích lidského rozumu
za svůj životní úkol pojal určit hranici mezi empirismem a racionalismem

Kritické období

dílo „Kritika čistého rozumu“ – výklad učení o poznání
zejména se věnoval zkoumání předpokladů rozumu
předchůdci používali rozum, aby kritizovali – Kant podrobil kritice rozum sám
člověk je však nejen bytostí myslící, ale i chtějící a cítící › rozvrhl proto své učení

na část teoretickou, etickou a estetickou („Kritika čistého rozumu“, „Kritika praktického rozumu“, „Kritika soudnosti“)

1. Kritika čistého rozumu

zkoumá předpoklady zkušenostního poznání
zkušenost je výsledkem dlouhé práce – jak se podílí smysly, rozum, způsob zpracování, kategorie, pojmy, ideje – to vše dohromady dává zkušenost

„Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.“

na zkušenost působí vždy dvě stránky – smyslová a rozumová, které se různě projevují

a rozdíl v jejich projevu je závisí na tom, co je „dáno předem“ = „apriori“ a co je vytvářeno dodatečně = „aposteriori“

nejvíce se naše poznání světa odvíjí od předem daných (vrozených) myšlenkových struktur
tyto myšlenkové struktury nám umožňuje poznat „čistá matematika“ a přírodověda:

· formy času a prostoru › představu o prostoru nám dá geometrie, představu o čase aritmetika

· základní myšlenkové kategorie › např. možnost, nutnost, příčina…

· syntetizující schopnost › vnímáme určité zákonitosti např. v přírodě, jsem schopni spojovat smyslové údaje v jednu zkušenost

Kant si uvědomil, že dosavadní poznání světa se jevilo jako přijímání informací o objektu (o světě) › objekt (věc) musel zapůsobit na subjekt (člověk) – tak vznikla pro člověka informace
„kopernikovský obrat“ › aktivní je přeci člověk, tedy subjekt; my se obracíme k věcem, subjekt je ten, kdo se táže a ten, kdo získává od objektu informaci; subjekt je tím, kdo se musí ve vzájemném vztahu s objektem snažit
ve vědomí máme pak právě tolik, na kolik se ptáme › objekt se nám dá natolik, nakolik jsme schopni ho vidět – objekt se stává „věcí pro nás“ = „Ding für Sich“
objekt sám je „věcí o sobě“ = „Ding an sich“ ; věc o sobě nemůžeme vnímat ani poznávat (poznat můžeme jenom to, jak se nám věci jeví, svět jevů; podstatu věci, věc

o sobě poznat nemůžeme)

2. Kritika praktického rozumu

v této knize přezkoumává předpoklady etiky
důležitým předpokladem je „autonomie mravního citu“ (nepodmíněnost) › člověk

je schopen rozhodnout se pro jednání podle určitých zásad a norem nezávisle na vnějších podmínkách

„kategorický imperativ“ („přikazující tvrzení“) – vyjadřuje obsah mravní svobody (člověk jedná podle mravů a ve svobodě)

„Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ → máme jednat tak, aby naše chování mohlo být dobrým vzorem i pro ostatní

„Jednej tak, aby lidství v tobě i v jiném člověku ti bylo účelem, nikdy prostředkem.“ → člověk by nikdy neměla zneužít lidství a důstojnost druhého člověka

kategorický imperativ však často nebyl pro svoje obecné vymezení mravní svobody přijímán, přestože právě obecnost je na něm to krásné

3. Kritika soudnosti

je věnována problémům estetiky a metodologie přírodních věd

Pokritické období

Kant nepovažoval „kritické období“ za svoji celou filozofii, ale za nezbytnou předběžnou práci před vystavením vlastní filozofické práce – bohužel se mu to nepodařilo; přesto dal filosofii novou látku ke zpracování

Inspirace z Kantova učení

· zdůraznění autonomie člověka a transcendentalismu › inspirace hlavně pro německou idealistickou filozofii

· zdůraznění nezávislosti vědění ve „světě pro nás“ › inspirace pro pozitivismus