Česká historická a venkovská realistická próza 19. století

Literární život se v 80.a 90.letech stal složitějším, což souviselo s diferenciaci národní společnosti. Literatura měla i nadále sloužit zájmům národní společnosti a vedle toho se uplatňuje stále více požadavek vyslovení pravdy o životě. Rozvíjí se především próza.

Národně výchovným cílem je blízkost Národní škole. Romantismus je postupně překonáván realismem. Později byl vysloven požadavek, aby literatura přežila závažné životní otázky, realismus přechází v realismus kritický.

Kritický realismus se v české beletrii projevoval ve dvou liniích: historické a venkovské.

Na rozdíl od národů, zejména západních, neměla historická próza účel především umělecký nebo zábavný, u nás má výraznou výchovnou tendenci sloužící národnímu zápasu. Realismus ve 2.pol.19.století sebou přináší požadavek historické věrnosti a umění typizačního. Příčinu zájmu české literatury o vesnickou tématiku lze vidět v tom, že většina spisovatelů 19.století pocházela z venkova, takže venkov obsahoval více svérázných českých typů.

Realistické zobrazení vychází někdy z národopisných studií, takže literatura často mívá regionální charakter.

Naturalismus proniknul především do společenského románu. Naturalisté chápali literární dílo, jako dokument doby s podrobnou kresbou prostředí. Měli sklon zobrazovat negativní zkušenosti, z čehož vznikal pesimistický ráz jejich děl. Hlasatelem a obráncem Zolova naturalismu u nás byl Vilém Mrštík. Českou literaturu této doby ovlivnil ponejvíce realismus francouzský a ruský.

Alois Jirásek (1851 – 1930)

Prozaik, dramatik a v nevelké míře i básník. Pocházel z řemeslnické rodiny v Hronově. Studoval německé gymnázium v Broumově, vyšší třídy absolvoval na českém gymnáziu v Hradci Králové. Po studiích na gymnáziu chtěl vstoupit na akademii výtvarných umění, avšak nakonec se rozhodl pro studium historie na filozofické fakultě. Záliba v malířství mu však zůstala, rád kreslil a měl i důvěrné přátele mezi výtvarníky (M. Aleš). Po universitních studiích odešel do Litomyšle, kde působil jako středoškolský profesor po dobu 14 let. Poté přešel do Prahy, kde učil na gymnáziu. Hodně cestoval (každoročně do Hronova, a pak na místa významných historických události, které chtěl poznat na vlastní oči). Za 1.sv.války podepsal manifest českých spisovatelů. Byl krátkou dobu členem senátu, politickému životu se však nevěnoval a nemocen žil v ústraní.

1.fáze tvorby: (Povídky z hor, Na dvoře vévodském, Poklad, Filozofská historie – obraz života litomyšlské mládeže v roce 1848) 2.fáze tvorby: (Psohlavci, Skály) – prózy z doby pobělohorské Vrcholné období tvorby: (tématické okruhy)

  1. doba husitská

Mezi proudy – trilogie, vypravuje o králových sporech s vysokou šlechtou a církevními hodnostáři a o tom, jak se nové myšlenky zmocňovaly vlády nad lidmi tehdejší doby

Proti všem – námětem je první vrchol husitské revoluce, vznik a stavba Tábora, Zikmundovo tažení do Čech, Žižkova pomoc Praze a slavné vítězství spojených českých vojsk na Vítkově Bratrstvo – námětem je úpadek husitského hnutí v bitvě u Lipan Husitský král

  1. období pobělohorské (Temno, Skály, Skaláci)
  2. období národního obrození (F.L.Věk, U nás)

Dramatická tvorba:

  1. historická (Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč z Dubé)
  2. pohádkové hry a báchorky (Lucerna, Pan Johanes)
  3. hry ze současnosti ( Otec, Samota, Vojnarka, aj.)

Jirásek byl intenzívně sledován literární kritikou, která v něm rychle poznala neobyčejný umělecký a vypravěčský talent. Byl vlídně přijímán i tzv. moravskou kritikou. Jirásek měl vždy úzký vztah k výtvarnému umění. Měl mnoho přátel mezi malíři a výtvarníky (Mikoláš Aleš, Adolf Kašpar).

Zikmund Winter (1846 – 1912)

Narodil se v rodině zvoníka v Praze, vystudoval akademické gymnázium a filozofickou fakultu v Praze. Jako středoškolský profesor dějepisu působil v Pardubicích, Rakovníku a Praze.

Odlišnosti jeho způsobu tvorby od Jiráskovy: Winter se ve svém díle upínal pouze k jedinému historickému období (Jirásek – se snažil zachytit celé období národních dějin); hlavní váha Wintrovy činnosti spočívá v drobných prózách, v nichž dosahuje jedinečných výsledků (Jirásek – nejvýznamnější přínos spočívá ve velkých románových cyklech); Jirásek byl především romanopiscem, Winter byl v prvé řadě profesionálním historikem a autorem řady odborných publikací o české historii 16.a 17.st. (Kulturní obraz českých měst, Děje vysokých škol pražských v letech 1409 – 1622 aj.) a teprve potom také literátem a beletristou.

Vrcholné období tvorby: k nejlepším prózám patří povídky Krátký jeho svět, Rozina sebranec, Panečnice aj. – (končí až na Panečnici tragicky)

Podobné rysy má i jeho jediný román Mistr Kampanus – monografické vyprávění životního příběhu českého vědce a básníka, rektora Karlovy university, očitého svědka stavovského povstání, jeho pádu a prvních následků této porážky.

Karel Václav Rais (1859 – 1926)

Narodil se v Lázních Bělohradě v chudé rodině drobného rolníka a tkalce. Vystudoval učitelství v Jičíně a začal učit v Trhové Kamenici v Železných horách. Později přešel do Hlinska a poté do Prahy, kde už zůstal natrvalo, nakonec jako ředitel měšťanské školy na Vinohradech. Byl to jemný a citlivý člověk s hluboce lidským vztahem k rodičům a rodnému kraji, kam stále zajížděl. Mezi blízké přátele patřil Jirásek, Winter a další, s nimiž spolupracoval v časopise Zvon.

Počátky tvorby (verše a historické obrázky pro mládež): Z vlasařských pa­mětí

Povídky s venkovskou tématikou: Výminkáři, Horské kořeny, Potměchuť a Rodiče a děti

Romány z přelomu století:

  • Zapadlí vlastenci: román odehrávající se ve čtyřicátých letech v podhůří Krkonoš. Rais v něm vyslovil dík všem neznámým učitelům a kněžím, kteří na vesnicích, ležících na samém jazykovém rozhraní šířili národní uvědomění a kulturu.
  • Pantáta Bezoušek: román líčí příhody starého venkovana v Praze, kam přijel navštívit syna a jeho rodinu
  • Západ: příběh románu se odehrává v horské vsi Českomoravské vysočiny Studenci. Ústřední postavou je starý farář Kalous, který půlstoletí věrně sloužil svým farníkům, stejně chudým jako je on sám. Nyní jako nemohoucí stařec má jediné přání, aby zemřel na faře, a ne ve výslužbě někde v chalupě

Tereza Nováková (1853 – 1912)

Pocházela z pražské poloněmecké rodiny (matka – Němka, otec – Čech). Znalost cizích jazyků ji umožňovala seznámit se s evropskými literaturami. Vlastenecké nadšení šedesátých let ji přivedlo k literatuře české. V roce 1876 se provdala a odešla se svým manželem do Litomyšle. Zde Novákovou zaujala národopisná studia, zde pracovala v ženském hnutí a počala literárně tvořit. Po návratu do Prahy se prací v ženském hnutí, redigováním časopisu Ženský svět i za spoluúčasti svých synů dostala do blízkosti moderních uměleckých proudů. Poslední léta života, která prožila střídavě mezi Prahou a východními Čechami, jsou umělecky nejplodnější. Smrt ji zastihuje v době uměleckého růstu.

Počátky tvorby: Maloměstský román –líčí v beletristicky upravené podobě osudy Havlíčkovy dcery Zdeňky

Příkon venkovské tématice: Úlomky žuly – sbírka zaměřena na umělecké ztvárnění typů vesnických mužů a žen

Vyvrcholení tvorby: romány (Jan Jílek, Jiří Šmatlán, Na Librově gruntě, Děti čistého živého, Drašar) náměty jsou vesměs vztahy z historie východních Čech

Antal Stašek (1843 – 1931)

Pocházel ze selské písmácké rodiny v Podkrkonoší, jeho původní jméno je Antonín Zeman. Vystudoval práva v Praze a v Krakově, odkud si přinesl i svůj literární pseudonym. Pracoval v různých advokátních kancelářích a byl vychovatelem v Rusku. Později si otevřel vlastní kancelář v Semilech, kde jako advokát zůstal 35 let. Zbytek života prožil v Praze-Krči se svým synem Ivanem Olbrachtem. I ve svých posledních letech se živě zajímal o společenský život a byl jedním z těch českých spisovatelů, kteří velmi brzy pochopili význam Velké říjnové socialistické revoluce.

1.období tvorby: Nedokončený obraz – řeší vztah lidu a inteligence

Venkovská tématika v tvorbě: Blouznivci naších hor – cyklus povídek, hlavním pojítkem je spiritismus, Stašek zde vytvořil obraz spletité situace na českém venkově s hlubokým porozuměním charakterizoval prosté postavy a jejich tápavé hledání spravedlnosti i lidského štěstí

Městská tématika v tvorbě: (V temných vírech, Na rozhraní) Stašek v nich rozvíjí sociálně opravné myšlenky vyslovené již dříve zejména v Arbesových románech

O ševci Matoušovi a jeho přátelích – román, vypráví příběh o odbojném ševci z roku 1848

Za správnost a původ studijních materiálů neručíme.