Škola mě naučila dívat se a vidět, říká absolventka FaVU

VĚRA KOTLÁROVÁ-CHOVANCOVÁ (nar. 1980) je absolventkou Fakulty výtvarných umění na Vysokém učení technickém, kde studovala pod vedením Václava Stratila obor kresba a intermedia. Malířství se věnuje dodnes, její díla poznáte podle nadměrných formátů a výrazných barev. Na otázku, zda ji její tvorba živí, odpovídá, že ji živí špagety, které má moc ráda. S vážností však dodává, že peníze nejsou všechno – je šťastná, že může dělat, co ji baví. „Je to tak, jako to bylo vždycky a asi bude: člověk nepotřebuje k životu moc, aby byl šťastný, ale to si každý musí srovnat podle svých hodnot“, říká. Kromě své výtvarné tvorby také učí několik hodin na střední škole v Brně, což považuje za velmi dobrou zkušenost a rozhodně ji doporučuje.

Bez názvu (2002)

Věro, když jste se hlásila na Fakultu výtvarných umění v Brně, věděla jste už tehdy, co chcete v budoucnu dělat?

Když jsem se hlásila na FaVU, hlásila jsem se ze střední umělecké školy z Českého Krumlova. Už tam jsem chodila na užitou malbu, moc ráda jsem kreslila. Vzpomínám, jak jsme jednou týdně měli tzv. nultou hodinu, kdy jsme začínali v sedm ráno a končili třeba večerní kresbou někdy kolem osmé večer. Bylo to moc fajn. Vycházeli jsme a rozednívalo se a vraceli se po západu slunce, člověk tím žil.

Byla FaVU jediná škola, na kterou jste se hlásila?

Ano, FaVU byla jediná škola, na kterou jsem se hlásila, ani jsem se nehlásila do Prahy, Brno mi připadalo milejší. Jasně, že jsem občas měla zaječí úmysly, ale ne vždycky to šlo (smích). Strejda a můj táta mě vždycky ubezpečovali, že musím vydržet a že co nic nestojí, za moc nestojí. Ale třeba v prváku jsem měla asi padesát druhů fialek a hodně jiných kytek, zajímala jsem se i o fytotechniku, pak mě zas zaujala sociologie… Prostě člověk objevuje a nechává se nadchnout a chtěl by to a to… Ale to všechno vás obohatí pro malování, máte pořád z čeho čerpat, stále objevujete to nové.

Měla jste již před nástupem na vysokou školu s uměním nějaké předchozí zkušenosti? A myslíte, že je taková zkušenost k přijetí nutná?

Mám spoustu kamarádů, co střední uměleckou nestudovali a jsou na vysokých školách – a jací jsou to šikulové. Ale pokud se člověk chce naučit řemeslo, tedy nakreslit a namalovat to, co vidí, a z toho potom vyjít třeba pro volné věci, chce sochat nebo malovat, tak střední škola je dobrým základem. Když základ není, musí se to učit prostě od začátku. Spousta lidí ale takovou střední nemá a dělají třeba videa, performances a další věci a vystačí si s prostředky, kterými vládnou a velmi dobře.

Baletky (2005)

Jak vzpomínáte na samotné přijímačky na školu? A poradila byste něco budoucím uchazečům?

Přijímací řízení bylo skvělé, Václav Stratil zadával vtipné úkoly. Byli mezi námi i stávající studenti z vyšších ročníků, cítila jsem se fajn, bylo to úplně něco jiného. A co bych doporučila budoucím studentům? Pokud chcete studovat jakoukoli vysokou školu, určitě se tam jeďte podívat na den otevřených dveří. A pokud to bude škola umělecká, neváhejte, popadněte obrázky, o nichž si myslíte, že jsou nejlepší, a poproste o konzultace. Také si zjistěte, kdo je ten člověk, za kterým přicházíte, a pokud například maluje, najděte si monografie a tak. Jinak stavíte na vodě. V neposlední řadě bych ale všem uchazečům radila, ať se nenechají zviklat neúspěchy – ty budou přicházet a je to tak normální. Co nic nestojí, za moc nestojí. Všechno má svůj čas, jen vydržet. U malování je to dril, talent je fajn, ale nestačí. Musíte zkoušet znova a znova, a když to nejde, tak jinak a znova. Pokud to vzdáte, končíte.

Na co ze studia vzpomínáte nejraději a co vám naopak vadilo?

Skvělé byly časy, když jsme v ateliérech trávili hodiny a hodiny, pamatuju si třeba, jak jsem malovala do večera a paní vrátná mě nechala přespat v ateliérech. Koukala jsem na obraz, ale zapomněla jsem, že kamarád tam maluje olejovkami. Ráno jsem měla oči jako tenisáky, protože tam všude zaváněl terpentýn a jak tam byl člověk celý den, tak už to nevnímal (smích). Škola pro mě znamenala spoustu času strávenou před obrazy, čas na to jen malovat, chodit na přednášky, povídat si o tom s kamarády. Dala mi čas na to, abych mohla malovat, a naučila mě vidět – dívat se na věci a jakoby zcitlivět. Být studentem Vaška Stratila znamenalo volnost projevu, svobodu. Václav je a byl kamarád, člověk se díky němu dívá kolem sebe, přemýšlí o věcech. Je to osobnost. Taky mi kolikrát říkal, už to nech, ať to nezkazíš, ale já jsem palice a stejně jsem malovala dál. Pamatuju si, jak za mnou posílal kamarády, ať už mi vezmou ty spreje nebo barvy z ruky – marně… (smích) Pak jsem to třeba utahala, ale i to je výborná zkušenost – naučit se, kdy je to hotové. Na to nejsou žádný recepty jako u bábovky, ale to se všechno člověk může učit.

Pomohla vám škola nějak k pozdějšímu uplatnění na kulturní scéně, nebo se domníváte, že jste se k tomu vypracovala „svépomocí“?

Asi nic nevnímám jako svépomoc – i chodit mě museli naučit jako malou. Kdybych jmenovala, kdo všechno mi pomohl, tak bych stejně na spoustu jmen zapomněla. A hlavně věřím, že s pomocí boží. Jinak jestli jde o nějakou kulturní scénu, asi hodně dělá to, jestli jste studentem toho či onoho. Mám štěstí, že teď mohu dělat, co mě baví, ale pokud by se někdo ptal, jestli to nese veliké peníze, tak bych mu asi doporučila školy jiné…

Holčička (2008)

Jak se na vás dnes – vzhledem k tomu, že jste promovala teprve nedávno – dívají umělci ze starší generace? Berou vás jako rovnocennou kolegyni?

Jako malířku snad, jako rovnocennou kolegyni to asi nejde. Ale to byste se museli zeptat někoho jiného.

Jak složité je podle Vašich zkušeností uspořádat vlastní výstavu?

Chce to zapálení a výdrž.

Jste iniciátorkou projektu Amaro jilo („Naše srdce“). Můžete jej stručně představit?

Honza Chovanec se na tom podílel zrovna tak, a pak dalších X lidí. Šlo o benefiční aukci a získané peníze šly na opravu fary v Brně-Zábrdovicích. Fara je opravená, ale to ne jen díky nám, a v současné době tu probíhá doučování, kroužky a mnoho dalšího.

Myslíte, že vám k realizaci tohoto projektu pomohly vaše úspěchy a kontakty z umělecké sféry, nebo je to spíše jakási „druhá větev“ vaší činnosti?

Mít kontakty, to bylo moc důležité, bez nich bych se k těm lidem nedostala.

Pro Tebe (2006)

Kdybyste se nevěnovala umění, čemu jinému byste se chtěla věnovat?

To já nevím, jenom vím, že mám štěstí, že můžu patlat a hrát si a stále dělat, co mě baví. Připomnělo mi to otázku kdybych se nenarodila v Čechách, ale někde ve Španělsku, kdo bych byla?

Na čem právě teď pracujete nebo co chystáte v nejbližší době?

Právě jsem dala do krabičky medovníky pro jednu malou holčičku, která bude mít narozeniny, předevčírem jsem je upekla a zítra je dám její mamce (smích). A v ateliéru mi visí veliké plachty, jedna kresba a jeden obří lev na plátně, tak se na to zítra těším. V nejbližší době bude potřeba konečně udělat webové stránky a spoustu dalších věcí, včetně výstavy. No je toho zase nějak moc, ale se svojí láskou Honzou to zvládnu, ve dvou se to lépe táhne a ještě s pomocí boží – co chtít víc! (smích)

foto: archiv Věry Kotlárové-Chovancové