Protispolečenská revolta romantiků

Evropský člověk nabývá na konci 18. století zcela jiných zkušeností, než měl dosud. Člověk zůstával zklamaný a osamělý. Vzniká romantické umění, romantická literatura, která má mnoho podob. Romantismus prošel prakticky všemi literaturami Evropy, ne ovšem ve stejné době a se stejnou intenzitou. Romantická literatura má některé společné rysy, jež se projevují v různých národních literaturách.

Významnou úlohu hraje ústřední hrdina, který velmi často splývá s autorem; vesměs je to člověk výjimečný, neschopný přizpůsobení. Proto se nemůže ve své společnosti uplatnit a obrací se do vlastního nitra. Milostný vztah, láska se stává téměř programem romantického hrdiny. Ale ani v lásce nenalézá uspokojení, dokáže milovat jen nešťastně. Nemiluje totiž vlastně skutečnou ženu, ale jen svůj vykonstruovaný ideál. Opovrhuje společenskými konvencemi.

Romantický autor opovrhuje konvencemi uměleckými a vytváří nově nebo mísí staré formy a dosahuje tak nových estetických hodnot. Romantismus se člení na romantismus progresivní a reakční. Hranice mezi oběma proudy jsou často velmi těžko sledovatelné. Romantismus si nekladl za cíl zobrazit celou skutečnost, vybíral si určité jevy, které autor mohl zvládnou z vlastní bezprostřední zkušenosti – za umělecký princip byl přijímán autorův subjektivní přístup ke skutečnosti.

Ze všech uměleckých žánrů romantismu nejlépe odpovídala poezie, která dávala největší možnost k uplatnění autorovy fantazie. Oblíbené byly útvary lyricko-epické, veršované povídky a dramatické básně.

Romantismus se projevuje nejen v literatuře, ale i v hudbě (Weber, Schubert, Schumann, Rossini, Chopin) a výtvarném umění (Delacroix).

Zvláštní význam na přelomu 18. a 19.st. má ROMANTISMUS ANGLICKÝ

George Gordon Byron: pocházel ze staré aristokratické rodiny. Dostalo se mu vysokoškolského vzdělání a politických práv. Odešel z Anglie, aby procestoval slavná místa dávné historie a zůstal v dobrovolném vyhnanství a do konce života. Svým dílem je představitelem revolučního romantismu. Jeho poezie je bojovně zaměřena proti přetvářce a nesvobodě. Vznik svého životního názoru líčí Byron v rozsáhlém moderním eposu Child Haroldova pouť. Hrdina básně opouští vlast, cestuje po Evropě a blízkých asijských zemích. Všude nachází památky staré slávy, přírodní krásy, ale také tyranství a nesvobodu. Je také autorem povídek (Džaur, Korzár, Lara). Mezi své hrdiny zařadil i Dona Juana.

Percy Bysshe Shelley: svými revolučními názory blízký Byronovi, jeho přítel a vrstevník. Je autorem lyriky milostné, přírodní, sociální i politické.

Dílo: básnická tragédie Cenci: charakterizuje nenávist k násilníkům a tyranům; filozofické drama Odpoutaný Prométheus: je obměnou staré antické báje o člověku, který se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň.

Walter Scott: tento anglický básník a prozaik se trvale zapsal do vývoje evropské prózy svými historickými povídkami a romány s přesnou kresbou prostředí, oživenými množstvím přesně popsaných historických i románových postav. Jeho hlavní práce např. (Wawerley, Ivanhoe, Kenilworth, Panna Jezerní).

Poněkud později dosahuje svého vrcholu ROMANTISMUS FRANCOUZSKÝ

Viktor Hugo básník, prozaik a dramatik, nejznámější francouzský romantik. Po celý svůj dlouhý život hrál významnou úlohu ve společenském životě. Prožil proto téměř dvacet let ve vyhnanství. Vítězně se vrátil, avšak za tragických okolností – porážkou Francie.

Básnická tvorba: Legenda věků – pokusil se zobrazit vývoj lidstva v jeho cestě za pokrokem a humanitou
Prozaická díla: Ubožáci, Dělníci moře, Chrám matky boží v Paříži, Devadesát tři

Stendhal (vl.jm. Henri Beyle): z rodného Grenoblu odchází do Paříže, zde se stal důstojníkem napoleonské armády. Sklonek života prožil jako francouzský konzul v papežském státě. Za života jako spisovatel prakticky neznám- díla objevena později, po jeho smrti.

Nejvýznamnější dílo – román Červený a černý: životní příběh nadaného mladíka z řemeslnické rodiny, Juliána Sorela, který chce vyniknou za každou cenu. Protože nemůže proniknout způsobem a prostředky, jež by odpovídaly jeho názorům a povaze, volí cestu přetvářky. Pro pokus vraždy je postaven před soud, umírá na popravišti.

Kartouza parmská: mladý šlechtický hrdina se účastní bitvy u Waterloo, vrací se domů do Itálie, snaží se sehnat místo odpovídající jeho nadání, avšak znechucen intrikami nakonec rezignuje.

AMERICKÝ ROMANTISMUS

Edgar Allan Poe: básník a prozaik, v poezii vyjadřoval touhu po kráse a lásce, spjatou často s úzkostí ze života a smrti, což se nejvýrazněji projevilo v jeho slavné básni Havran. V prózách jež mají fantastický a často hrůzostrašný děj, jako např. (Vraždy v ulici Morgue, Maska Červené smrti, Jáma a kyvadlo …) se stal zakladatelem americké novely detektivky a hororu.

ROMANTISMUS V RUSKÉ LITERATUŘE

Alexandr Sergejevič Puškin pocházel ze staré šlechtické rodiny. Byl dvakrát poslán do vyhnanství a teprve roku 1827 se směl definitivně vrátit do Petrohradu, kde žil pod policejním dohledem. Dvorské intriky ho vehnaly do souboje, v němž byl zabit.

Puškin byl výrazným básníkem jako prozaikem a dramatikem. Nejslavnějším Puškinovým dílem je veršovaný román Evžen Oněgin, nazvaný tak podle svého ústředního hrdiny. Oněgin je typem ruského šlechtice své doby, plného velkých předsevzetí a úmyslů, od nichž však postupně upouští, až se mu nakonec vytratí i sám smysl života. Jeho drobné prózy z pozdějších let jsou: (Piková dáma, Kapitánská dcerka a Bělkinovy povídky).

Puškin zasáhl i do ruského dramatu. Nejvýraznějším činem tohoto směru je mohutný historický obraz z ruských dějin Boris Godunov.

Michail Jurjevič Lermontov revoluční romantik, básník, prozaik i dramatik. Ironií a sarkasmem provokoval soudobou společnost. Pro útočnou báseň, jíž napadl Puškinovy nepřátele a vrahy, byl poprvé poslán do vyhnanství. Zahynul v souboji na Kavkaze, kde byl ve svém druhém vyhnanství.

Nejvýznamnější díla: Maškaráda, Démon: řeší vztah mezi principy dobra a zla ve světě; román Hrdina naší doby: příběh mladého aristokrata Pečoriny, společenského vyděděnce z vlastní vůle, jenž nemůže najít smysl svého života.

ROMANTISMUS V ČESKÉ LITERATUŘE

Česká obrozenecká literatura byla ve 30 letech ve složitější situaci než literatury jiné. Byla mladá a teprve se připravovala, aby získala místo, které kdysi literatuře v českém národním životě náleželo. Naší šlechtu nebylo možno srovnávat se šlechtou ruskou nebo polskou. Ekonomický rozvoj neposkytl našemu měšťanstvu stejné podmínky jako v Anglii nebo Francii. Hlavním úkolem literatury zůstávalo povzbuzovat a vychovávat k vlastenectví nevelký okruh lidí.

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

Narodil se v Praze, studoval na gymnáziu, později filozofii a právnickou fakultu. Hrál jako ochotník v českých hrách ve Stavovském divadle a u Kajetánů, hodně cestoval. Pracoval jako advokátní praktikant v Litoměřicích. Počátkem listopadu 1836 onemocněl a náhle zemřel.

Máchovo umělecké dílo je poměrně rozsáhle vzhledem ke krátkosti doby tvorby. První verše jsou psány německy, o něco později píše své české prvotiny, např. báseň Svatý Ivan.

Počíná si klást otázky po smyslu lidského života, jeho vzniku i vzniku celého světa a vesmíru. Jediným místem života člověka je mu realita naší země. Vztah člověka a země řeší jako materialista: člověk ze země vzchází, země je jeho kolébkou a zas do země padá, země je jeho hrobem. Tento koloběh se opakuje stále a nikdo neví, kdy počal a kdy skončí.

Nejvýznamnějším Máchovým dílem je lyrickoepická báseň Máj. Děj básně je skromný, milenci, Jarmila a Vilém, hynou cizí vinou, on na popravišti jako otcovrah, ona sebevraždou, svedena otcem svého milence. Hlavním obsahem je vylíčení duševních stavů vězně, který očekávaje smrt uvažuje o smyslu života a bytí vůbec. Celý příběh se odehrává v překrásné přírodě severních Čech. Skladba Máje je jedinečně, báseň se skládá z věnování, čtyř zpěvů a dvou intenmezz.

Mácha se chystal k napsání čtyřdílného prozaického příběhu Kat (Křivoklad, Valdek, Vyšehrad, Karlštejn). Realizoval jen první část Křivoklad.

Některé další Máchovy prózy zůstávají velmi blízké jeho lyrice, např. Obrazy života mého (Marinka), Pouti krkonošské, Návrat. Nejrozsáhlejší Máchovou prózou je román Cikáni, který je posledním dějstvím složité rodinné tragédie s mnoha tajemnými romantickými zápletkami.

Karel Jaromír Erben

(1811 – 1870) Narodil se v chudé rodině v Miletíně a po celé mládí zápasil s nedostatkem. Studoval na gymnáziu v Hradci Králové, filozofii a práva v Praze. Jako sekretář Národního muzea měl možnost se seznámit s venkovskými archívy, redigoval Pražské noviny a později časopis Obzor.

Sběratelská činnost: (lidovou slovesnost, písně, pohádky, pověsti a říkadla, a to česky a slovansky) – Písně národní v Čechách, Prostonárodní české písně a říkadla.

Podle Erbena je lidová slovesnost projevem nedochovaného prastarého mýtu, systému představ o světě, vztahu mezi člověkem a přírodou a mezi lidmi navzájem. Tento mýtus se snažil kriticky zkoumat a zbavovat nahodilých příměsků.

Kytice (jediná básnická kniha) – pracoval na ní hodně dlouho a některé básně postupně uveřejňoval časopisecky (č. Poklad). Text jednotlivých básní postupně značně měnil. Pokladem Kytice jsou staré české lidové báje, které Erben dokonale znal ze své sběratelské činnosti. Hrdinové jeho veršů jsou především ženy, mužských postav je v Kytici málo a nadto obvykle hrají méně důležité úlohy.

V Kytici soustřeďuje na otázku lidských vztahů, z nichž ho především pronásleduje problém viny a trestu. Konflikty v lidském životě vznikají podle Erbenova mínění především narušením základních zákonů a vztahů mezi lidmi. Za každou vinu přichází trest, který je nevyhnutelný a často i neúměrný provinění.

Umělecká hodnota Kytice byla současníky uznávána již od jejího vzniku. Její příklad inspiroval Nerudu, Vrchlického, Bezruče i Wolkra. Kytice však zaujala i výtvarníky, Mánesa, Alše, Zrzavého, a hudebníky, např. Dvořáka, Fibicha, Nováka.

Význam Kytice pro českou literaturu způsobil, že do pozadí ustupuje Erbenova činnost vědecká, která je značně rozsáhlá. Erben připravil k vydání a poznámkami opatřil řadu památek starší české literatury, např. Legendu o sv. Kateřině, Štítného – Knížky šestery, Komenského – Labyrint světa a Husovo Sebrané spisy. Erben se zajímal nejen o staré památky české literatury, ale i o památky jiných slovanských národů. Významnou prací tohoto druhu je překlad a vydání staroruské památky Nestorova Letopisu ruského.