Stěhování národů, barbarské říše, státy východní Evropy, Byzanc, Arabská říše

Ve 2. století se stále ještě kočovné germánské kmeny zastavily na opevněné hranici římské říše. Změnil se jejich způsob života. Usedlý způsob života a sousedství s římskou říší podporoval hospodářský a populační rozvoj Germánů a měl za následek spojování kmenů do větších celků. Na konci 2. století se objevují Alamanové, Sasové, Frankové, Burgundi, Frisové, Durinkové a Langobardi (tj. západní Germáni) a Gótové (tj. východní Germáni). Gótové zůstali kočovníky ne tak zasaženými kulturou a prováděli divočejší postupy než západní Germáni.

Populační růst ale nutil Germány opouštět svou vlast. Na římskou říši tlačili Alamanové a Frankové a dobyli severní Galii. Gótové táhli na jihovýchod k Černému moři. Západní Gótové – Vizigóti – se usadili v bývalé římské provincii Dácii a východní Gótové – Ostrogóti – na sever od nich. Vizigóti, Ostrogóti, Langobardé a Vandalové přijali křesťanství v podobě ariánství.

Roku 375 rozvrátili Hunové obě gótské říše a Ostrogóty si podmanili. Usadili se v Pannonii a ohrožovali římské impérium. Vůdce Attila, sjednotitel Hunů, podnikal útoky na římskou říši, ale byl nakonec roku 451 poražen v bitvě na Katalaunských polích. Po Attilově smrti se jeho říše rozpadla a Góti byli osamostatněni.

Ostrogóti poté táhnou do severní Itálie, roku 476 ostrogótský král Odoaker svrhne posledního římského císaře Romula Augusta. Od té doby trvala v severní oblasti Itálie (s centrem v Ravenně) Ostrogótská říše, ale roku 555 ji vyvrátil byzantský císař Justinián. Langobardi táhnou v 5. století proti proudu Labe, setrvávají tu, ale 567 se usazují v dnešní Lombardii (centrum Pavia). Jejich říše je roku 774 vyvrácena tažením Karla Velikého. Vizigóti jsou z jihozápadní Francie vytlačeni Franky a míří do Hispánie a pak přes moře do Afriky, kde se usazují (sever dnešního Alžírska a Libye, Tunisko, Sardinie, Baleárské ostrovy). Jejich říši vyvrátí roku 534 Justinián. Alanové a Suevové táhnou přes Galii do Hispánie. Frankové osídlí sever dnešní Francie, Burgundové se seskupí kolem řeky Rhóny. Anglové, Sasové a Jutové z Dánska obsazují východní Británii a vytlačují Kelty.

Stěhování národů nadobro změnilo tvářnost Evropy, vytvořila se západoevropská středověká civilizace. Změnila se politická a národnostní tvář hlavně západní Evropy, protože nově příchozí národy se střetávaly s původními a v západní Evropě položili základ ke vzniku národností románských. Střety kultur neprobíhaly agresivně, ale nové národy přejímali různé prvky staré kultury (antické) a přizpůsobili je svým potřebám a zvyklostem. Nové státy přijaly křesťanství a s ním i jeho správní systém a postupně se staly středověkými státy s feudálním systémem.

Zajímavě se vyvíjela situace v Arábii. Arabský poloostrov byl důležitou obchodní křižovatkou mezi Sýrií a Indií. Nejvýznamnějším z obchodních středisek byla Mekka. Příslušníci původní arabské společnosti byli kočovníky. Základem společenského uspořádání se staly rody, kmeny a klany. Používalo se zvykové právo. Vyznávali polyteistické náboženství.

Význačnou osobou byl Mohamed (570–632). Hlásal, že existuje jen jediný bůh – Alláh a on že je jeho Prorokem. Sepsal svá zjevení do Koránu, posvátné knihy islámu. Roku 622 byl donucen uprchnout z Mekky do Mediny – tomuto vystěhování se říká hidžra a označuje počátek muslimského letopočtu. Mohamed poté porazil své odpůrce v Mekce a sjednotil arabské kmeny. Jeho nástupci Abú Bakr a Omar ovládli území v Persii, Byzanci, Sýrii, Palestině a Egyptě. Po smrti Osmana roku 656 nastaly dynastické spory.

Tzv. šíité podporovali Mohamedova zetě Alího a za hlavu muslimů uznávají jen potomky chálífa Alího. Tzv. Sunnité se hlásí ke koránu a k tradici o výrocích a činech Mohameda. Hlava věřících má být podle nich vybírána na základě konsenzu. Dnes se většina muslimů hlásí k sunně.

V letech 661–749 byla v Arábii u moci dynastie Ummájovců. Ti dobyli Arménii, Kypr i Pyrenejský poloostrov. Do té doby teokratický stát přeměnili v monarchii – chalífát, centrum přenesli z Mekky do Damašku. Abbásovci (749–1258) expandovali i do Sýrie a Mezopotámie a novým centrem říše učinili Bagdád. Značnou moc získal tzv. vezír, což byl chalífův zástupce. Zrovnoprávnili všechny muslimy.

V 8. a 9. století se arabská říše rozpadala na několik samostatných částí: Cordóbský chalífát (území Španělska), Maghrib (severní Afrika), Egypt, dynastie Sasánovců na východě. Arabové přispěli také ke kontinuitě kulturního rozvoje. Ibn Síná (Avicenna) a Ibn Rušd (Averroes) byli filozofy šířícími aristotelovskou filozofii. Prostřednictvím Arabů se Aristoteles dostal do Evropy. V geografii vynikli Ibn Fadlán, Ibrahim Ibn Jákúb a Idrisí. Astronomické a trigonometrické tabulky zhotovil al-Chorézmí.

To byzantská říše se utvářela postupně ve 4.-7. století. Císařské sídlo bylo přeneseno do Konstantinopolu, založeného roku 330 Konstantinem Velikým. Byzantinci se cítili pokračovateli římské státní tradice. V jejich říši se prostupovaly prvky antické, středověké a orientální civilizace. Jednotící prvky – křesťanství a řečtina – řešily etnickou roztříštěnost říše (Řekové, Thrákové, Illyrové, Arméni, Koptové, Židé, Slované). Zánik Západořímské říše se byzantské říše příliš nedotkl. Byla hospodářsky, politicky i kulturně vyspělejší než Západořímská říše.

Došlo k absolutní centralizaci vojenské i civilní správy, císař stál v čele a jeho palác byl centrem říše. Významné postavení si udržela i města (Konstantinopol, Antiocheia, Nikaia atd.). Říše zahrnovala území Itálie, Balkánu, Malé Asie, ostrovů v Egejském moři, Krétu, Kypr, Sýrii, Palestinu, Egypt. Po střetech se Slovany, Langobardy, Bulhary a Araby se později jejich území značně zmenšilo.

Největší rozmach říše se váže k panování císaře Justiniána I. (527–565) a jeho manželky Theodory, kteří si za cíl dali obnovu římské říše. Císař zavedl jednotný mincovní systém a prosazoval teokratický absolutismus, opírající se o křesťanství. Roku 529 např. uzavřel Platónovu akademii, protože to byla pohanská škola. Také nechal shrnout všechny dosud platné právní předpisy do celku Corpus iuris civilis, který měl čtyři části: Kodex, Digestu, Instituce a Novely. Roku 532 vypuklo povstání Niká, které chtělo změnit centralizaci, daňové reformy a splývání vojenské a civilní správy. Přestože bylo povstání značně rozsáhlé, Justinián ho dokázal tvrdě potlačit.

Syrská dynastie (717–802) zavedla ibronoklasmus neboli obrazoborecké hnutí. Spočívalo v ničení a zabírání svatých obrazů, likvidaci klášterů a sekularizaci církevního majetku. Za Makedonské dynastie (867–1025) dochází k feudalizaci společnosti, zemská půda je pronajímána za vojenskou službu. Šlechta požadovala stále větší ústupky a došlo ke krizi. V bitvě u Mantzikertu (1071) podlehla Byzanc seldžuským Turkům a přišla o Malou Asii. Roku 1204 obsadila Konstantinopol křižácká vojska.

K roku 1054 se váže tzv. velké schizma. Vyústil v něj proces, který začal již v 6. století a v 9. století se obnovil sporem mezi papežem Mikulášem I. a patriarchou Fótiem, střetávajících se na Balkáně a ve střední Evropě. Mikuláš I. nejprve sesadil z cařihradského stolce Fótia a ten mu to oplatil sesazením ze stolce římského. Rozštěpení církve na západní a východní se v roce 1054 dovršilo.

Ve východní Evropě dobyl kníže Oleg roku 882 Kyjev a vytvořil zde první státní útvar, Kyjevskou Rus. Během své vlády (882–912) chtěl rozšířit území k Černému moři, kde vedla obchodní stezka, ale střetával se s Byzancí. Kníže Vladimír I. (958–1015) přijal roku 987 křesťanství a tím začalo pokřesťanštění celé země. Styky udržoval nejen s Byzancí, ale i se západní církví. Kníže Jaroslav Moudrý (1019–1054) řešil dynastické spory se svými bratry, a proto vydal nástupnický řád. Udržel jednotu státu a posílil jeho mezinárodní postavení. Byl protibyzantský, prosazoval vlastní vývoj církve. Vydal zákoník Ruskaja pravda.

Centry říše jsou Kyjev, Novgorod, Rjazaň, Smolensk, Suzdal či Gorkij. Státní správa se opírá o hrady. Družinu bojovníků tvoří bojaři (knížecí rádci) a prostí bojovníci. Bohaté vrstvy napodobují byzantský životní styl, chudé vrstvy dodržují tradiční ruské obyčeje. Mocenská krize po smrti Jaroslava zapříčinila v polovině 12. století pád Kyjevské Rusi. Rus bojovala s Bulhary, Pečeněky i turkotatarským kočovným národem.

Tataři (mongolové) dobyli roku 1240 Kyjev, říše se rozpadla na několik knížectví: haličské, smolenské, novgorodské a vladimirsko-suzdalské. Už dříve řádil tatarský vůdce Čingischán (1206–1227), v bitvě na řece Kalce porazil ruské vojsko a byl zastaven až povolžskými Turky. Největší rozmach tatarské říše se váže k 14. století, kdy ovládli Čínu a dostali se až k Egyptu.

Na polském území nabývala významu knížectví Vislanů a Polanů. Piastovec Měšek I. (963–992) ovládl západní Pomořansko a Slezsko, centrem učinil Hnězdno. Prvním polským králem byl roku 1025 korunován Boleslav Chrabrý. Dosáhl velkých územních zisků, ale jeho nástupcům se nepodařilo udržet Polsko na úrovni. Panovník měl oporu v královských hradech řízených hradskými správci s množstvím funkcí.

Maďarsko rozkvetlo za Štěpána I. Svatého (997–1038). Dokázal sjednotit celou zemi, roku 1000 zřídil v Ostřihomi arcibiskupství, roku 1001 byl korunován králem.