Stáž v Peru: „Na takový kulturní šok se připravit nejde!“

26. 7. 2010 | Studium v zahraničí

Kam jinam než do Latinské Ameriky by mělo studium na Institutu tropů a subtropů své studenty zavést? Martin Ocelák (24) využil příležitosti a podklady pro svou magisterskou práci hledá až v Peru. Na největší zážitky a podrobnosti cesty jsme se ho zeptali za vás.

Ahoj Martine!
Ahoj všem, všechny zdravím a přeju pořádně tropické dny, věřte, že je to nic oproti tomu, co je v Peru! Teploty jsou stejné, jen je tu asi 90procentní vlhkost jako bonus.

Jak ses vlastně do Peru dostal?
Studuji trochu exotický obor, a sice Tropical Crop Management and Ecology (Management a ekologie tropických plodin), což je magisterský obor na Institutu tropů a subtropů při České Zemědělské Univerzitě v Praze. A jelikož studuju tropy, chtěl jsem je zažít na vlastní kůži. A tak jsem využil nabídky psát diplomovou práci, která tuto cestu vyžadovala a zároveň umožňovala…

Co je to za typ stáže a jaký je její cíl? Jak dlouho se zdržíš?
Je to studentská stáž za účelem provést praktickou část diplomové práce s názvem „Metody vegetativního množení některých perspektivních druhů agrolesnických dřevin v Peruánské Amazonii“ zaměřené na druhy Inga edulis a Tabebuia spp. Pokus bude trvat od založení po vyhodnocení 40 dní, ale bude předcházet několikadenní příprava, aby samotný pokus proběhl hladce. Celková doba strávená v Peru bude něco málo přes tři měsíce.

Výhled na noční Limu

Váhal jsi, nebo to bylo jasné rozhodnutí?
Původně to bylo jasné rozhodnutí, ale ti, co mají nějaký delší pobyt za sebou, budou určitě souhlasit, že čím bylo datum odjezdu blíže, tím méně se jim chtělo jet. Ale jelikož už bylo vše zařízené a zaplacené, nebylo cesty zpět.

Co všechno bylo nutno vyřídit před odjezdem? Neodrazovaly tě takové přípravy?
Ta byrokracie byla strašná. Musel jsem vyřídit letenku, sepsat metodologii k diplomové práci, což zabíralo nejvíce času. Taky jsem sepisoval na poslední chvíli žádosti o granty a do toho všeho jsem se ještě stěhoval, takže to bylo náročné.

Čeho ses nejvíc bál?
Nejvíc jsem se bál, že to všechno prostě nezvládnu, že se nedomluvím (moje španělština je strašná) a hlavně odloučení od rodiny, přátel a svého přítele…

Jak se může člověk na takový kulturní šok připravit?
Nemůže, na to se připravit prostě nejde!

Jak hodnotíš první týdny pobytu?
Vzhledem k tomu, že zde nejsme první expedicí naší školy, měli jsme spoustu doporučení, kontaktů, rad a navíc nám tu pomáhá i jedna naše doktorandka, která tu je již po několikáté.

Co tě nejvíc překvapilo? Jaké máš největší zážitky?
Nečekal jsem supermoderní civilizaci, ale bohužel ani tolik bídy. Když jsem viděl nemocnici v Limě (naštěstí jen zvenku), rozmyslel jsem si, jestli se mi něco stane. Procházeli jsme čtvrtěmi, kterými bych nešel sám ani ve dne. Tu jsem zaslechl zlověstně znějící zvolání „Gringo!“ (běloch), tu mě tahala prostitutka do tmavého příbytku. Když jsme přejeli do Pucallpy, objevovali jsme okolí, jednou jsem se málem sprchoval se světle zeleným hadem, to jsem byl hodně rychle venku! Jindy jsem v restauraci čekal na jídlo asi hodinu. Nejdřív šli dokoupit skleničky, po chvíli maso, mezitím servírka, která mě původně obsluhovala, klidně odešla…

Místní atmosféra je jedinečná

Jak bojuješ s jazykem? Jací jsou tu lidé?
Lidé jsou zvláštní, spousta z nich nikdy neviděla bělocha, a tak jsme neustále středem pozornosti. Holky lákají moje modré oči. A vůbec, prostě jsme běloši… Obchodníci jsou také u vytržení, gringos mají určitě prachy! Někteří jsou ale naopak milí. S jazykem bojuju hodně, byl jsem de facto hozen do vody, španělsky jsem se ve škole moc dobře nenaučil a tady se navíc mluvilo strašně rychle… A nikdo tu neumí anglicky.

Jaké je jídlo a ubytování?
Jídlo mají výborné, ale tak do týdne znáte zdejší menu nazpaměť. Po třech dnech už vám leze rýže i ušima. Místní specialita cebiche, což je pokrm ze syrových ryb, mi také moc neučarovala. Ubytováni jsme na pozemku univerzity v domečku na evropský způsob. Se studenou sprchou a tureckým záchodem. Ale lepší než chatrč na kůlech bez sociálního zařízení.

Jaká je tvá denní náplň a jak to zvládáš?
V současné době „pracuji“ v IIAPu (Instituto de Investigaciones de la Amazonia Peruana), vytvářím podmínku pro svůj nastávající výzkum – zařizuji fóliovníky, kde jsem denně od 7:40 do 15 hodin. To se zvládat dá. Ze začátku to byl ale „záhul“, ještě teď mě bolí záda.

Jaký přínos očekáváš pro své studium?
Očekávám zdárný průběh a získání údajů pro svou diplomovou práci, zlepšení ve španělštině a trochu bokem – že si začnu víc vážit toho, co mám doma!