Rozvoj staroslověnské literatury ve 14. století

Koncem 13. a počátkem 14.st. nastaly v Čechách příznivější podmínky pro rozvoj literatury v národním jazyce. Poslední přemyslovci podporovali německou slovesnou tvorbu a uváděli k nám západní rytířskou kulturu (kultura gotická).

O pozvolném pronikání češtiny do literárních památek i do veřejného života svědčí glosy, české poznámky mezi řádky nebo na okrajích knih a druhá nejstarší píseň v národním jazyce Sv. Václave, vévodo české země, která plnila funkci státní hymny.

V 1. období rozvoje česky psané lit. od konce 13. do pol.14.st. dochází k její laicizaci, literatury je vytvářena převážně laiky (osobami světskými – měšťany, studenty) a je laickému publiku i určována. Nejstarší české dochované skladby patří do oblasti duchovní lyriky (Ostrovská píseň, Kunhutina modlitba). Duchovní epika je zastoupena především legendami (Apokryf o Jidášovi – jiná verze N.Zákona, kterou církev neuznala).

Nejznámější památky tohoto období – Alexandreis, Dalimilova kronika:

Alexandreis – veršovaný epos o řeckém králi Alexandru Velikém. Vznikl jako součást celého proudu „Alexandreid“, vznikajících ve všech kulturních zemích Evropy. Tato česká Alexandreis pravděpodobně dosazuje za masku Alexandra českého krále Přemysla Otakara II. Skladba je anonymní, autorem byl příslušník vysoké šlechty a vlastenec.

Dalimilova kronika – dosáhla ještě větší obliby než Alexandreida. Je to nejstarší česká známá veršovaná kronika, jejíhož autora neznáme. Byla napsána jako dílo velice aktuální, kdy po vymření domácí dynastie nastoupil na český trůn rod Lucemburků. Je napsána česky a ve verších. Jméno Dalimil, kterým označujeme básníka se do literární historie dostalo nedopatřením. Autor pracuje s historickými fakty daleko volněji než Kosmas. Své vyprávění začíná stavbou babylónské věže a končí r. 1314. Středem pozornosti jsou osudy českých panovníků, ale i české šlechty. Autor hledá spojence proti přívalu němectví v českém sedlákovi.

Období demokratizace literatury od pol. 14.stol. – Doba Karlova

Období, kdy se s rozvojem měst a po založení univerzity v Praze (1348) začínají zasahovat do literární tvorby měšťanstvo a studenti, čímž se literatura dostává blíže k lidu. Doba vlády Karla IV. a jeho syna Václava IV. je dobou vyspělé gotické kultury, jejíž kolébkou byla Francie. Za své vlády se snažil Čechy povznést hospodářsky i kulturně.

O literární činnost se pokusil sám Karel IV., autor latinsky psané autobiografie Vita Caroli, která byla brzy přeložená do češtiny. Dochází k rozvoji beletrie – krásného čtení – která se štěpí na 2 odlišné typy:

  1. představuje život sv. Kateřiny (Legenda o sv. Kateřině), která svým obratným jazykem a používáním symbolů byla oblíbená především u vyšších vrstev a vzdělanců spjatých s univerzitou
  2. představuje Legenda o sv. Prokopu, vyprávěna lidovějším jazykem a střízlivějším líčením zázračných jevů, protknutá vlasteneckým cítěním a dobrým vztahem k chudině.

Vyvíjelo se také drama. Nejznámější – Mastičkář, zesměšňující středověké podvodné lékaře a podávající výstižný obraz ze života městské chudiny.

Rytířské eposy z dob Karla Velikého plné dobrodružných příhod a milostných příběhů zpracovávající většinou látky z okruhu západoevropských pověstí o králi Artušovi.

Nejtypičtější skladbou tohoto druhu je rozsáhlá báseň Tristan a Izolda. Prozaický protějšek této rytířské epiky tvoří Trojanská kronika vyprávějící sice o trojské válce a jejich hrdinech, ale zároveň líčící Tróju jako středověké město. Formu sporu má nejnáročnější skladba staročeské literatury Tkadleček – alegorické označení spisovatelského postavení (o sporu milence s Neštěstím, které mu vzalo milou).

Ve 2.pol. 14.stol. se rozvíjí světská lyrika. Část je původu lidového (Měj se dobře srdéčko), část uměleckého (Závišova píseň).

Žákovská poezie – uchovala nám mnoho popěvků a básní i drobnějších satir. Bídu chudých studentů zobrazuje šibeničním humorem Píseň veselé chudiny, satirická skladba Podkoní a žák, srovnávající formou sporu mezi žákem a panským sluhou přednosti postavení obou soupeřů.

Vzniká také literatura, v níž se autoři zajímají o spol. otázky a mají sklon ke kritice spol. nešvarů. Takové zaměření mají i některé skladby Hradeckého rukopisu, hlavně Satiry o řemeslnících a konšelích, Desatero kázanie božie, v nichž neznámý autor odsuzuje nesvědomitost a nepoctivost příslušníků některých řemeslníků i úplatnost členů městské správy. (další skladby – Bajka o lišce a džbánu).

Ve 2.pol. 14.stol. byl pořízen úplný překlad Bible do češtiny, čímž se dostává i širším lidovým vrstvám významná ideologická zbraň. Zájem o Bibli byl podporován i činností tzv. Husových předchůdců, což byli myslitelé a kazatelé, kteří se snažili samostatně promýšlet možnost nápravy společnosti na náboženském podkladě. Mezi ně patří např. Matěj z Janova, Konrád Waldhauser a Jan Milíč z Kroměříže, který se ve svých kázáních obracel k českému publiku, především k chudině. Milíčovi žáci vytvořili v Praze středisko českého kazatelství v Betlémské kapli, s jejíž stavbou bylo započato r 1391.

Tomáš Štítný ze Štítného

(nejvýznamnější předchůdce Husa) …pocházel z jižních Čech z chudšího zemanského rodu. Univerzitu nedokončil, vzdělával se sám. Z jeho spisů jsou nejdůležitější Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – sborník traktátů, pojednávajících o zásadách křesťanského života a vztahujících se většinou k životní praxi drobné šlechty. Řeči besední – vysvětlují náročnější náboženské a filozofické otázky. Řeči sváteční a nedělní – obsahují sbírku krátkých pojednání vhodných k nedělními a svátečnímu besedování. T. Štítný je považován za prvního klasika české naučné prózy.

Za správnost a původ studijních materiálů neručíme.