Studentka MU: Rok na jazykovce rozhodně nebyl ztracený

21. 5. 2010 | Studium v zahraničí

Marta Uhlířová (22) se po maturitě díky neúspěchu u přijímacích zkoušek rozhodla přihlásit na jazykovou školu. Přiznává, že ji tehdy nepřijetí na vysokou mrzelo. Dnes je však spokojenou studentkou brněnské sociologie, která hrdě prohlašuje, že roku na jazykové škole rozhodně nelituje. Co všechno jí dal? Pozn. Článek byl 11. 3. 2012 aktualizován (kav).

Polyglot je název jazykové školy, kterou sis vybrala, a zároveň řecký výraz označující člověka hovořícího mnoha jazyky. Nenapadlo tě zapsat se na kurzy vícero jazyků najednou?

Napadlo a ta možnost tu byla. Nabídli nám si k angličtině přibrat ještě jeden ze tří jazyků – němčinu, francouzštinu a na třetí si nevzpomenu. Oba jazyky jsem měla už na gymplu a jelikož se v Polyglotu vyučovaly pouze pro začátečníky, nešla jsem do toho.

Uvažovala jsi i o jiných alternativách řešení své situace?

Když se nad tím tak zamyslím, tak ani ne. Od začátku jsem si říkala, že pokud se nedostanu na výšku, půjdu na jazykovku. Měla jsem sice možnost pracovat na půl úvazku ve své současné práci, ale říkala jsem si, že kdybych začala hned pracovat, mozek by mi vypnul a bylo by těžké se znovu dostat do učení. Znám pár takových lidí, po střední začali pracovat a buď už se do školy vůbec nevrátili nebo se v lepším případě spokojili s kombinovaným studiem. Rodiče nechali rozhodnutí čistě na mě, takže jsem si sedla, procházela si články o jazykovkách na internetu a přemýšlela.

Co ti pomohlo rozhodnout se právě pro tu svoji školu?

Ve výsledku jsem si vybírala mezi jazykovou školou P.A.R.K. a Polyglotem a definitivní rozhodnutí jsem udělala po doporučení kamarádky, která studovala na Polyglotu rok před tím a byla moc spokojená.

Jak se na tvé pomaturitní studium na jazykové škole tvářili učitelé ze střední – podpořili tě?

Myslím, že moc učitelů o mém studiu na jazykovce nevědělo. Možná jen dva nebo tři. A ti mě podpořili. Když se člověk nedostane hned na výšku, život tím nekončí. Zklamání to je samozřejmě obrovské, ale s pomocí okolí se to dá překonat.

zdroj: osobní archiv Marty Uhlířové

Jak výuka vůbec probíhala?

Začátečníci pilovali gramatiku, prakticky vůbec neměli rodilé mluvčí. Pokročilejší měli vždy některé dny v týdnu gramatiku a alespoň dva dny konverzovali s rodilým mluvčím. Já jsem byla zpočátku ve skupince začátečníků, jenže kvůli tomu, že už jsem za sebou nějaké základy měla, jsem se trochu nudila. Navíc jazyky mi celkem šly, na gymplu jsem měla čtyři, takže jsem byla ve studiu rychlejší a začátečnická skupina mě brzdila. Mile mě překvapil přístup vyučujících, kteří mi po dvou měsících nabídli přestup do pokročilejších. Sice jsem pro změnu musela ze začátku dohánět, ale ve výsledku mi to neskutečně pomohlo. A vůbec, celkově byli vyučující perfektní. Přistupovali k nám kamarádsky a přesto nás toho hromadu naučili. S rodilými mluvčími se běžně chodilo do hospody, jednou jsme taky udělali procházku po brně, ukazovali si památky, konaly se různé akce. Aktivit bylo opravdu dost.

Takže jste i se spolužáky fungovali jako parta?

Docela jo, jelikož to byli většinou lidé mého věku, kteří se buď také nedostali na výšku nebo si z různých důvodů chtěli zlepšit svou angličtinu. Ale měli jsme tam i maminku od dětí, která prostě nechtěla jen být doma s dětmi.

Měla jsi během všech těch aktivit také možnost připravovat se na zkoušky na výšku nebo pracovat?

Jasně. Výuka vlastně probíhala vždycky jen dopoledne, konkrétně do dvanácti hodin, takže celé odpoledne jsme měli volné. I když se od nás samozřejmě sem tam vyžadovala nějaká příprava, nemůžu říct, že by mi to nějak nabourávalo program. Času jsem měla opravdu dostatek. Navíc několik let pracuji v nemocnici. Dalo se to krásně stíhat.

Kdybys měla celý ten rok zrekapitulovat, tak co ti dal a co ti vzal?

Když jsem se dozvěděla, že mě nepřijali, tak jsem si říkala, že když už ten rok tak jako tak ztratím, aspoň se zdokonalím v jazyce. S odstupem času jsem musela svůj náhled změnit. Zvlášť teď, když vidím, kolik literatury je na Fakultě sociálních studií potřeba přečíst v angličtině, tak jsem v podstatě ráda, že to dopadlo, jak to dopadlo. Na gymplu jsem se totiž učila osm let němčinu a s tou bych na sociologii, kde máme spousty povinné literatury v angličtině, asi moc nepochodila. Navíc jsem se asi zbavila ostychu, který má člověk, když mluví cizí řečí. Na střední jsem při konverzaci vždycky zrudla jako rajče, koktala, lezlo to ze mě jako z chlupaté deky. Toho jsem se na jazykovce zbavila. Když každý den mluvíš čtyři hodiny jen anglicky, nemáš na rudnutí a koktání čas. Jazykovka mě pohltila. Možná to bude znít trochu divně, ale když mám možnost mluvit anglicky, tak jsem hrozně ráda. Prostě mluvit chci a užívám si to. Takže když se mě někdo zeptá, co mi dala jazykovka, tak říkám: radost z konverzace a možnost studovat v angličtině.

Další články k tématu