Pavel Šíma: Rok v Bejrútu (část druhá)

(pokračování první části rozhovoru)

Libanonci na AUB většinou studují bakaláře a na Master´s degree odcházejí studovat do USA. Ale škola má i magisterský studijní program, který je vyhlášený, a to blízkovýchodní studia, ten přijíždí studovat i lidé ze Západu. Ale není to laciná záležitost, AUB je soukromá univerzita, která stojí nějakých dvě stě tisíc za rok. Proto je tam také většina studentů spíše Libanonci z vyšších vrstev.

Jakým studentským životem studenti žili?

S tím stylem života jsem se úplně nedokázal identifikovat. Jak jsem už naznačoval, na univerzitě byla vybraná sorta z vyšších vrstev. Jezdili ve svých drahých autech do drahých klubů, kde seděli a popíjeli drahá piva. Ale byly tam i výjimky. Díky tomu, že se celá univerzita nacházela ve velkém areálu, jsem měl možnost neustále potkávat spolužáky. Na univerzitě byla spousta volnočasových aktivit, do kterých jsme se mohli zapojit. Nebyly za kredity jako u nás tělocvik, ale fungovaly na základě spolků. Já se například věnoval latinskoamerickému tanci, jiní chodili do přírody nebo tančili dabke, což je místní národní tanec. Vztahy mezi studenty byly celkově dány atmosférou kampusu. Studenti se tam dávali dohromady nehledě na obory, které studují, ale podle oblastí, které je bavily.

Podařilo se ti sžít s arabským náboženstvím?

V Libanonu jsou muslimové i křesťané, ale žádní bezvěrci. Nejlepší je před nimi nepřiznávat, že je člověk ateista. Vyznání tam chce každý znát a nebojí se na to zeptat. Já nerad lžu, takže jsem se několikrát prozradil a zažil jsem díky tomu spoustu kuriózních situací. Lidé nedokázali pochopit, jak můžu nevěřit. Třeba v Sýrii se mi stalo, že jsem šel do banky a jakmile úředník zjistil, že jsem ateista, strávil jsem tam další hodiny, během kterých se mne úředník snažil přesvědčit, že ateismus je špatný a že bych se měl obrátit na nějakou víru.

To skutečně berou náboženství tak vážně?

Jak se to vezme. Stává se, že u piva spolužák prohlásí, že je muslim. Ale i když svou víru neberou zas tak fundamentálně, je pro ně nepřirozené v nic nevěřit a někteří se s tím těžce smiřují. V rámci zachování dekora s vámi jako bezvěrcem vydrží dokončit konverzaci, ale poté, co odejdete, myslí si svoje. Několikrát se ke mně oklikou dostalo, co o mně kdo řekl, ač to bylo v rozporu s jeho milým chováním ke mně. Ale to jsou jejich zvyky – být k cizincům maximálně nápomocní, ač váš životanázor nemusí přijímat.

Ovlivnila tě ta všudypřítomná nábožnost?

Byl jsem tam rok a ze svých ateistických pozic jsem neustoupil ani o píď.

„Fotografie je z libanonsko – izraelských hranic, které střeží mise OSN. Na obrázku jsem s filipínskými vojáky a svými americkými kamarády.“ (foto: archiv Pavla Šímy)

Studoval jsi tam politologii. Jak vážně brali tamní politiku studenti?

Velmi vážně. Politická orientace se v Libanonu de facto odvíjí od vyznání. Traduje se, že podle jména a přízvuku se dá odhadnout, z jakého je člověk regionu, jaké má vyznání a koho volí. Celý Libanon je hrozně zpolitizovaný, lidé politiku neustále rozebírají a je zde cítit nestále napětí. A nepokojům se nevyhýbají ani studenti. V roce 2008 v květnu došlo v Libanonu k soubojům mezi silami opozice a vlády a můj spolužák mezi zakuklenými bojovníky poznal po hlase člověka, kterého vídával na kolejích. Já měl celkem štěstí, že za rok, který jsem tam strávil, byla situace celkem klidná. Ale zrovna když jsem odjížděl, vypukly nepokoje a přestřelky, byla povolána armáda a kolem našeho kampusu jezdily obrněné transportéry, na ty si živě vzpomínám.

Ocitl ses tehdy v ohrožení života?

Tehdy ne, ale jednou jsem se málem dostal do spárů Hisbaláhu, což je organizace na oficiálním americkém seznamu teroristických organizací. A to díky hloupé fotce, kterou jsem pořídil během parlamentních voleb. Přitom na fotce nic zajímavého nebylo, jen jak člen Hisbaláhu odškrtává voliče, prostě u stolu někdo něco píše. Hned mě obestoupili chlapíci a chtěli, ať fotku smažu. Ale já neměl difitální foťák a rozhodně jsem nechtěl ztratit všechny své předešlé fotky. Nastalo přetahování o foťák, chytli mě dva chlápci za ramena a táhli někam pryč. V ten moment jsem si říkal, že je zle. Ale naštěstí jim nadřízený dal povel, aby mě odvezli na policii a odtud mě pustili. Ale jsem přesvědčen, že Hisbaláh západní civilisty nezabíjí.

V Libanononu jsi byl ještě před dokončení bakalářského studia. Kam bys rád vycestoval na magisterském stupni?

I na magisterském stupni chci někam do arabského světa. Byl to nejlepší rok mého života. Díky jejich úžasné kultuře, díky neskutečné pohostinnosti místních. Díky kamarádům, které jsem tam získal. Procvičil jsem si angličtinu a naučil se arabsky. Zakusil jsem život na kampusu, který všechny studující stmeluje. Po tom roce, co jsem tam strávil, jsem znal už tolik lidí, že kdybych se zastavil s každým, koho znám, celé dny bych jen plkal. Určitě příště nechci do Evropy, která je značně homogenizovaná. Lákal by mě i dálnější východ, ale vím, že člověk během života stihne jen omezený počet věcí a já bych se už rád soustředil na blízký východ.

Máš pocit, že tě ta zkušenost nějak změnila?

Když jsem se po roce vrátil do České republiky, začal jsem ji vnímat jinak. Jestliže ve mně bylo někdy nějaké sémě nacionalismu, tak tam už vůbec není. Stal jsem se víc kritickým a míň ideologickým. Zjistil jsem, že dokážu obstát i jinde, najít si tam přátele a vypracovat si k místní kultuře vztah. Prohlédl jsem, že si člověk může vybudovat vlastní jedinečnou identitu i mimo svou zemi. Důležité je mít sociální síť. A v horizontu jednoho roku se dá vybudovat kdekoliv. Nikdy už člověk nezíská přátele, se kterými se zná dvacet let, ale i tak si může vytvořit uspokojující síť kamarádů a známých. Ale věřím, že kdybych tam byl je jeden semestr a ne dva, byla by to úplně jiná zkušenost.

Více o Pavlově pobytu v Libanonu okolí se můžete dočíst na jeho blogu na aubblog.fsspod­cast.cz.