I veřejné školy mají své ceníky. Podívejte se, na jaké poplatky můžete narazit

Jsou věci, za které se zkrátka platí, ať chceme, nebo ne. Tento daný fakt se nevyhýbá ani vysokým školám, a to nejen těm soukromým. Mezi poplatky, které studenti řeší sice asi nejvíce, patří ty dosahující několika cifer – za studium v cizím jazyce, za studium delší, za studium další, na soukromých školách pak školné. Tyto se samozřejmě netýkají všech studentů, ale nejsou současně ani nijak ojedinělé.
Totéž už se ale nedá říct o výdajích na stravné a ubytování, které s měsíčním rozpočtem každého studenta také výrazně zahýbají, na učebnice či skripta a další nemalé a víceméně „povinné“ položky. Více o standardních nákladech spojených s vysokoškolským studiem jste se ostatně mohli dočíst už v tomto článku.

Koruna ke koruně…

Ale pak jsou tu takové ty „drobné“, často jen řádově desetikorunové až stokorunové poplatky, které možná nejsou na první pohled tak vidět, a přesto se v součtu za celé studium dokážou vyšplhat třeba až do tisícových sum. Za všechny zmiňme třeba registrační poplatek za knihovnu (týká se zejména soukromých škol, i když ne výhradně), na koleji je to pak třeba poplatek za pronájem spotřebičů nebo i za použití vlastního spotřebiče (např. toustovače, ventilátoru, ledničky, pračky, fritovacího hrnce apod.), příplatek za povlečení, dále hojně využívaný poplatek za tisk nebo kopírku, poplatek za vydání ISIC karty atd. Pokud bydlíte na koleji nebo to plánujete a budete si chtít dopřát trochu toho luxusu, pak vás může dostihnout třeba příplatek za neobsazené lůžko, poplatek za pronájem pingpongového stolu, společenské místnosti nebo místa v kolárně, za použití pračky atp.
Asi nejméně populární jsou pak poplatky, kterým by se dalo říkat sankční, ať už je jejich důvodem cokoli od zapomnětlivosti po obcházení pravidel. Sem můžeme zařadit například zpozdné v knihovně, poplatek za nevyzvednutou rezervaci knihy, otevření skříňky náhradním klíčem, nenahlášení spotřebiče na koleji, porušení kolejního řádu a mnohé a mnohé další.

„Neviditelné“ poplatky?

Jenže pak jsou tu poplatky, s nimiž možná při vstupu na vysokou, ať už veřejnou, státní nebo soukromou, předem moc nepočítáte, nebo o nich zkrátka vůbec nevíte. Nejčastěji jsou označovány jako „mimořádné“ či „nadstandardní“.
V minulých dvou letech se otázka sazebníků především na veřejných školách dostala na přetřes i díky analýze tehdejší studentky práv na Masarykově univerzitě, která poukazovala na neoprávněnost některých poplatků, jež tyto školy vybírají. Své podněty předala již na podzim roku 2012 Studentské komoře Rady vysokých škol a ta ji zase předala na ministerstvo školství. Ačkoli to nakonec uznalo většinu z nich za zákonné, vyzvalo nakonec k nápravě některých postupů pět škol (zdroj)
Některé školy – možná právě na popud téhle studentské iniciativy, možná na výzvu ministerstva – provedlo u vybraných poplatků revizi, jiné se na to ještě chystají. Je ale nutno zároveň podotknout, že jejich zrušením tyto školy přicházejí o další část svého (často již tak velmi napjatého) rozpočtu.

Studujete-li standardně, poplatkům se vyhnete

Pravdou ale zůstává, že s mnohými z těchto poplatků se nikdy jako studenti nesetkáte. Příkladem jsou třeba poplatky za vystavení duplikátů a opisů čehokoli (například při ztrátě či poškození originálu): průkazu studenta či výkazu o studiu (průměrně 200 korun), diplomu nebo dodatku k němu (až několik set korun) atp.
Na většině škol jsou také vyčísleny poplatky spojené s nestandardním průběhem studia (pomineme-li jeho prodloužení či znásobení): je to například ten za dodatečný zápis nebo naopak vyškrtnutí předmětu v rámci semestru (zpravidla se platí 100 až 300 korun za každý předmět), za uznání předmětu z jiné fakulty či školy (40 až 100 korun za předmět), za mimořádný termín zápisu do ročníku (průměrně 500 korun), poplatek za opakovaný termín státní zkoušky (1000 až 2000 korun), poplatek za vedení nové závěrečné práce nebo práce určení k přepracování, nebyla-li předchozí uznána (500 – 1000 korun) atp.
Relativně běžné jsou na školách i taxy za typicky „úřední“ (či administrativní, chcete-li) úkony: vydání výpisu absolvovaných předmětů (až několik set korun), vyhledávání podkladů v archivu písemností (přibližně 100 až 300 korun dle charakteru), potvrzení o době studia pro zaměstnavatele nebo úřady (100 korun), žádost o prodloužení přerušení studia (cca 100 až 500 korun), jakákoli jiná žádost (s výjimkou těch, které mají v ceníku vlastní položku), ale mohou to být také poplatky za různá potvrzení včetně těch „nestandardních“, která nejsou výslovně definována v ceníku (řádově desítky korun) apod. V jednom z ceníků jsme dokonce narazili na položku „Za ostatní služby: za každých 15 minut práce na úkonu, a to i započatých – á 50 Kč“.

Za index i za promoci

Některým poplatkům se ale většinou nevyhnete – jde třeba o poplatek za vydání indexu (obvykle 50 až 60 korun; na některých fakultách už se však „papírový“ index nevydává), poplatek za administrativní úkony spojené se zahájením studia (imatrikulace, informační brožura nebo CD apod. – cca 100 až 500 korun), poplatek za promoci (500 až 1000 korun), případně i několikatisícový poplatek za rigorózní řízení a mnohé další.

Kde ceníky hledat

Výše a charakter poplatků se však liší s každou fakultou, jsou velmi proměnlivé v čase i výši a zpravidla jsou zakotveny v úředních dokumentech. Aktuální ceníky lze nalézt nejčastěji na úředních deskách, obvykle v rámci opatření či rozhodnutí děkana, pokynů kvestora apod. Vždy by ale měly být k nahlédnutí na studijním oddělení. A i když se v mnoha případech nejedná o poplatky, které lze odmítnout či jakkoli ovlivnit a nebo které by významně určovaly výběr konkrétní školy, je vždy vhodné se s nimi předem seznámit. Ubráníte se tak případnému nemilému překvapení ve chvíli, kdy byste byli nuceni vytáhnout peněženku.

Zdroj: lemurmu.cz, zpravy.idnes.cz, webové stránky některých fakult

Foto: sxc.hu