Friedrich Wilhelm Schelling

  • představitel německé klasické filosofie
  • vrcholný představitel německého romantismu
  • ve svém díle navazuje na Spinozu, Kanta a Fichteho
  • jeho filosofie vychází z pantheismu, přírodu považuje za jediný ohromný živoucí organismus
  • dílo: Ideje k filosofii přírody, Systém transcendentálního idealismu
  • jeho filosofie je polaritní(jed­notící) – duch a příroda nejsou dva protikladné oblasti, ale jsou to dva póly, dvojí uskutečnění jednoho a téhož prarozumu(viz níže)

příroda – objektivní, nevědomý, reální pól světa

duch – já, subjektivní, vědomý, ideální pól světa

jevy na světě nejsou jenom duchovní, nebo jen přírodní, ale vždy něco mezi tím, více, či méně

prarozum = Bůh jako absolutní identita,jednota těchto dvou pólů, subjektu a objektu, jednota protikladů(NE náboženský význam Boha!)

příklad vějíře – jednotný klacík(prarozum, Bůh), rozvine se ®2 ramínka: levé = příroda, pravé = duch

Není ale porušena jednota: díváme – li se z konce přírody(objek­tivnosti), pak se nám příroda jeví jako duch ve zrodu(duch = sebeuvědomování přírody), proces, kdy příroda hledá svůj vlastní rozum(Schellingova naturfilosofie). Z opačné strany(subjektivní) jako hledání vztahu vztah (3. stupně hledání – poznání, jednání a nejvyšší, umělecká činnost) já k přírodě(příroda = nevědomá činnost ducha) – transcendentální idealismus.

Čím více je v předmětu(jevu, díle) subjektivity a objektivity, reality a ideality pohromadě(tj, čím více se blížíme středu vějíře nebo tvaru klacíku), tím je daný jev dokonalejší(blíží se absolutnu, prarozumu, Bohu).

Z pohledu přírody je nejdokonalejší organický život – nejduchovnější jev přírody

Z pohledu ducha je na nejvyšším stupni umělecké dílo – nejpřírodnější jev v říši ducha

Celek, universum(Bůh) – nejdokonalejší jednota ducha a přírody

  • vliv: úspěch u romantické německé společnosti, cesta k obdivu až kultu umělců a uměleckých děl a odporu k bádání, zdůvodnění romantismu jako hnutí