Chci rozcestovat mladé Čechy

Takový cíl si dal Lukáš Kerhart, sedmadvacetiletý rodák z Moravskoslezského kraje, který objíždí střední a vysoké školy po celé ČR a motivuje studenty k dlouhodobějším pobytům v zahraničí. Sám navštívil 30 zemí a 5 let v různých zemích žil. O svých zkušenostech napsal i knihu Cestování – nejlepší životní investice, ve které se snaží mladým lidem přiblížit, jak jim může pobyt v cizí zemi pomoci v nalezení budoucí profese či ve startu kariéry.

Kam a kdy jsi podnikl svou první samostatnou cestu do zahraničí?

Moje první cesta byla do Velké Británie, pamatuju si to, jako by to bylo včera. Bylo mi čerstvě osmnáct let a ještě mi teklo mlíko po bradě. Odletěl jsem tam dva dny po mých narozeninách, v červnu 2006, na tři měsíce. Do té doby jsem byl maximálně s rodiči na dovolené v Chorvatsku a nikdy jsem nějak moc necestoval. Pro Británii jsem se rozhodl, protože jsem téměř neuměl anglicky a hlavním cizím jazykem u mě byla němčina. A taky jsem si chtěl vyzkoušet, jestli na to mám. Původně jsem měl pracovat jako au-pair a měl jsem se starat o tři kluky, fotbalisty. Bylo mi to blízké, protože jsem odmalička sportoval. Práci jsem si zařizoval přes internet a když jsem přijel na místo, rodina se mnou přestala komunikovat. Měl jsem dvě možnosti, buď se vrátit do ČR a slýchat od okolí: „My ti to říkali.“, nebo tam zůstat a zkusit si najít práci. Rozhodl jsem se pro druhou alternativu, protože nerad v životě prohrávám. Takže jsem si musel najít práci – a to byla opravdu škola života.

Jak jsi postupoval?

Musel jsem si vytvořit nějaký životopis. Bylo to poprvé, co jsem ho tvořil a ještě navíc v angličtině. Zašel jsem do knihovny, otevřel obrovský česko-anglický slovník a vytvořil jsem si pět fiktivních životopisů. Vybral jsem si pět pozic – že jsem perfektní kuchař, perfektní zahradník, perfektní uklízeč, perfektní prodavač a perfektní ochranka v klubu. Samozřejmě jsem nějaké zkušenosti měl, ale nebyly rozhodně takové, jak jsem tvrdil v životopisech (smích). Ráno jsem vstal a šel jsem do každé restaurace, do každého skladu či supermarketu a ptal jsem se vždy jednou ze čtyř naučených frází, jestli pro mě nemají nějakou práci. Po osmi dnech hledání jsem přišel před krásný bílý hotel. Nejdřív jsem před ním půl hodiny přešlapoval a říkal jsem si, že je to moc „fancy“ a že mě tam nemůžou nikdy vzít. Pak jsem si dodal odvahy a vešel dovnitř, spustil jsem mojí frázi: „Hello, I am looking for some job.“ A zrovna hledali umývače nádobí. Z téhle pozice jsem se postupně vypracoval na kuchaře.

Kde jsi během svého pobytu v Anglii bydlel?

Bydlel jsem v česko-italské rodině v městečku Epsom asi čtyřicet minut od Londýna. Výhoda byla, že jsem nemusel platit depozit, takže jsem si mohl nechat většinu peněz, které jsem si do Anglie přivezl a investoval je do jazykového kurzu. Chodil jsem na třítýdenní jazykový kurz vždy v ranních hodinách a potom jsem od dvou odpoledne pracoval. Řada lidí se mě ptá, kolik jsem si vezl s sebou do Anglie. Bylo to v roce 2006 a vezl jsem si s sebou zhruba dvacet pět tisíc korun. Na tuto částku jsem si našetřil díky pravidelným brigádám, na které jsem chodil od patnácti let. Dnes bych doporučil vzít si asi trochu víc peněz. Pracoval jsem pak chvíli i jako barman a tehdy jsem zažil svůj první fail. Po čtyřech dnech mě propustili, protože moje angličtina nebyla ještě na takové úrovni a řekli mi, ať se vrátím, až budu všemu rozummět.

Co tě ty tři měsíce v Anglii naučily?

Zjistil jsem, že člověk se dokáže přemoct a dokáže být samostatný. Než jsem vycestoval, žil jsem doma s rodiči, mamča prala, navařeno bylo, o nic jsem se nemusel starat. A najednou je člověk zodpovědný sám za sebe. Ale není to až tak složité, když člověk chce. Tato zkušenost mi dodala odvahu do dalších cest. Dneska mám za sebou na třicet procestovaných zemí. Nemyslím si, že je to něco extra, jsou lidé, kteří jsou zcestovalí mnohem víc, ale jsem moc rád, že jsem se tenkrát rozhodl vycestovat a otrkal se.

Byl jsi i v Kanadě, kde jsi pracoval v jazykové škole. Jak jsi se k této práci dostal?

Do Kanady jsem se dostal, až když jsem měl za sebou práci ve Spojených státech, Švédsku, Finsku, Velké Británii a studium vysoké školy v Dánsku… Díky těmto zkušenostem jsem dostal možnost pracovat pro International House, což je jedna z největších jazykovek na světě. Konkrétně jsem pracoval v jejich pobočce ve Vancouveru, kde jsem měl na starosti marketing a odpolední volnočasové aktivity. Nebyl jsem tedy lektor, spravoval jsem sociální sítě a hlavně jsem vytvářel zábavu pro studenty a následně ji realizoval. Byl jsem zodpovědný zhruba za čtyři sta studentů z celého světa. Rád na tuhle zkušenost vzpomínám a s oblibou říkám, že Kanada je můj druhý domov. Moje práce spočívala v tom, že jsem například v pondělí vzal studenty na NHL, v úterý jsme šli lyžovat do Whistleru, ve středu jsme šli do hospůdky na pivo trénovat angličtinu, a další skvělé aktivity- a za to všechno jsem dostal zaplaceno. Byl to opravdu dream job (smích). Splnil jsem si tam spoustu svých dětských snů. Když mi totiž bylo sedmnáct, napsal jsem si svůj první bucket list, tedy seznam snů a přání. A doporučuju každému, aby si ho napsal. Z Kanady jsem se náhle z rodinných důvodů vrátil dříve, než jsem plánoval. A pak jsem si pokládal otázku, co budu v ČR dělat. Nakonec jsem se rozhodl pro vzdělávání a motivování mladých lidí pomocí přednášek k tomu, aby více cestovali a dal jsem si neskromný cíl, že do pěti let rozcestuji mladé Čechy. Přál bych si, aby každý mladý Čech na nějakou dobu vycestoval do zahraničí. Myslím, že se mi mé předsevzetí poslední dobou docela daří, mladí Češi začínají více cestovat. Pořád na tom ale nejsme tak dobře jako naši západní sousedé, kde je po střední škole běžný „gap year“, dát si rok pauzu, cestovat, utřídit si myšlenky a pak se rozhodnout pro další kariéru. Třeba i Slováci cestují víc než Češi, u nich je ale problém, že většinou už v zahraničí zůstávají. Přál bych si, aby to u nás bylo naopak, aby se Češi po nasbírání zkušenosti vraceli zpět do České republiky.

Co jsi ty osobně jsi studoval za vysoké školy?

Můj příběh je specifický v tom, že jsem vyzkoušel jak veřejnou, tak soukromou vysokou školu. Tady v ČR jsem studoval Ekonomiku cestovního ruchu, ale české VŠ jsou hlavně o biflování se a dost teoreticky zaměřené, a musím se přiznat, že tento model mi zrovna nesedí, protože jsem spíše praktik. Takže jsem po půl roce studia zanechal a díky znalosti angličtiny jsem začal pracovat pro velkou mezinárodní společnost Storaenso a naučil se mnoho praktických dovedností. Díky této společnosti jsem se pracovně vydával na dlouhodobé pobyty v různých zemích, hlavně severských. Chtěl jsem ale ještě studovat, a tak jsem se rozhodl pro dálkové studium na soukromé VŠ. Po jeho ukončení jsem odjel studovat do Dánska, kde jsem studoval marketing a management. Dánský vzdělávací systém mě zcela nadchnul. Jeho hlavní výhodou je, že tam mají povinné pracovní stáže, kde studenti pracují v mezinárodních firmách na reálných projektech a zakázkách, což v ČR až na pár výjimek neexistuje. Člověk tady vystuduje, je šťastný, že má titul, ale pak přijde do praxe a zjistí, že téměř nic neumí. Ve škole se naučil jen teorii a velmi málo praxe. S oblibou říkám, že v ČR se studuje především pro titul, v zahraničí pro znalost.

Ve své knize o cestování píšeš, že si necháš pro sebe, která přání z bucket listu sis už splnil a která ještě ne. Co ale budeš dělat, až si všechna přání splníš?

Můj bucket list se neustále a neustále rozšiřuje. Samozřejmě tam připisuju nová přání a nové cíle. Původní bucket list jsem si už téměř celý splnil. Jsem toho názoru, že žijeme jen jednou a měli bychom si život pořádně užít. Osobně si každý rok napíšu nějakou novou destinaci, kam bych chtěl vyrazit a vždy se najde nový životní cíl, který si chci splnit. A každému bych určitě doporučil napsat si svůj vlastní list přání a cílů, ač se mu mohou jeho přání a cíle zdát zpočátku nereálné, pokud na sobě bude pracovat a bude si přát jejich splnění, sny se určitě promění v realitu.

*Lukáš Kerhart a Grand Canyon*

Lukáš Kerhart a Grand Canyon.

Jak jsi se vůbec dostal k psaní knihy?

Už od základní školy jsem rád psal slohovky a vždy si říkal, že jednou třeba nějakou knihu napíšu. Nevěděl jsem ale ještě, o čem bude. Jakmile jsem ale začal předávat svoje zahraniční zkušenosti studentům, kterým jsem přednášel, měli spoustu dotazů a vedl jsem s nimi dlouhé diskuze. Navštívil jsem už přes deset tisíc studentů z celé ČR a zjistil jsem, že většina z nich vůbec neví, co chtějí v životě dělat. A svým způsobem se v tom věku kolem dvaceti let trápí, jsou na ně vyvíjeny tlaky, aby si vybrali správnou vysokou školu a rozhodli se, jakým směrem se chtějí v životě vydat. V knize jsem se snažil propojit můj životní příběh s příběhy úspěšných mladých lidí, které jsem během mých cest potkal a pevně věřím, že tyto příběhy můžou každého mladého člověka inspirovat. Navíc jsem zjistil, že knihkupectví jsou plná knih s návody na úspěch, ale ty jsou cílené spíše na manažery a na mladé lidi a studenty se kašle, protože ještě nevydělávají peníze. Na středoškoláky a vysokoškoláky se v Česku téměř nikdo nezaměřuje, a přitom právě mladí lidé potřebují pomoc a najít odpovědi na mnoho otázek týkající se začínající kariéry.

Co tě psaní knihy naučilo a jak dlouho ti trvalo ji napsat?

Na knize jsem pracoval téměř dva roky a musím říct, že po napsání této knihy si neskutečně vážím každé publikace, kterou vidím v knihkupectví a každého člověka, který něco napsal. Je za tím spousta dřiny a na knize jsem musel pracovat po večerech, protože přes den jsem objížděl republiku se svými přednáškami. Zjistil jsem, že mě psaní neskutečně baví, naučil jsem se u něj relaxovat a věřím, že v budoucnu ještě něco napíšu.

Tvoje kniha má název Cestování – nejlepší životní investice. Na každou investici ale musí mít člověk nějaké finanční prostředky. Co bys poradil mladým lidem, kteří chtějí vycestovat?

Většina lidí si myslí, že cestování je jen o penězích, ale to není tak docela pravda. Cestování nebylo nikdy jednodušší a mladí lidé mají neskutečně možnosti. Je to jen o člověku – když vycestovat bude chtít, vycestuje. Samozřejmě, pokud chce člověk vycestovat na delší dobu hned do Austrálie, bude jeho počáteční investice přes sto tisíc korun. A s určitou počáteční investicí je třeba počítat vždy. Navíc člověk nemusí hned jezdit do Austrálie, může začít třeba Velkou Británií, kde stačí cca třicet tisíc a na tu Austrálii si postupně vydělat. Mám kolem sebe i mnoho přátel, kteří si na svůj první výjezd do zahraničí třeba třicet tisíc půjčili z banky, protože věděli, že to po návratu splatí a ještě si něco přivezou. Třeba i můj výborný kamarád Martin si půjčil kolem třiceti tisíc, aby mohl na léto vycestovat do USA a pracovat tam jako plážový plavčík. Po návratu nejen, že splatil dluh, ale měl dostatek financí na další cestování.

Můžeš se podělit o nějakou veselou historku, kterou jsi při cestování zažil?

Těch veselých historek mám hodně a moc rád na ně vzpomínám, ale jedna z mých nejoblíbenějších je určitě z období studií v Dánsku. Měl jsem tam kamaráda Manuela, Filipínce, a pracovali jsme na jednom společném projektu. Potřeboval jsem na něj zavolat a řekl jsem: „Manuel, come here!“ A udělal jsem na něj klasické gesto prstem, jako když někomu říkáte, aby šel blíž. A on na mě začal nepříčetně křičet. Vůbec jsem nevěděl, co se stalo, protože do té doby jsme byli výborní přátelé. Vysvětlení přišlo posléze, když jsem se dověděl, že když tohle gesto na někoho ukážete na Filipínách, je to obrovská urážka. Tak se tam volá jen na psy. A kdybych byl hodně slušný, řekl jsem mu něco ve stylu: „Pojď blíž, ty pse filipínská!“ Což se mu samozřejmě nelíbilo, já jsem se mu ale poté omluvil a dosud jsme výborní přátelé. Ale tehdy jsem si uvědomil, že opravdu platí „jiný kraj, jiný mrav“.

Jaká je podle tebe minimální doba pobytu v zahraničí, aby to mělo větší smysl?

Alespoň půl roku je minimum. Člověk je najednou obklopen lidmi z celého světa, ale i místní kulturou a může ji líp poznat. Nemusí tam hned jet na rok, může kombinovat krátkodobé a dlouhodobější výjezdy jako jsem to dělal já. Každý národ a stát je něčím jedinečný a specifický. A když člověk cestuje, rozšíří si obzory a vidí spoustu pozitiv, ale i spoustu negativ. Spoustu Čechů nadává na ČR a neustále si stěžuje, ale já si nemyslím, že se máme až tak špatně. Oproti mnoha západním a východním státům máme třeba výborné zdravotnictví, na zastávkách jsou jízdní řády a dopravní spoje na sebe navazují. Ze zahraničí bychom se ale mohli poučit, co se týká vzdělávacího systému a určitě by neuškodilo méně závidět jeden druhému a být více pozitivní.

*Zavazadel, která si Lukáš vezl do USA na „Work&Travel“, nebylo málo.*

Zavazadel, která si Lukáš vezl do USA na „Work&Travel“, nebylo málo.

Co tobě osobně cestování dalo?

Určitě rozhled, samostatnost, otevřenost. Člověk je najednou sám, odtržený od rodiny, od kamarádů, musí si poradit a je zodpovědný sám za sebe. Dnešní svět se globalizuje a je důležité umět vycházet s odlišnými kulturami a národy. Kolikrát lidé investují do zbytečností, ale kdyby investovali do cestování, vždycky jim to něco dá. A odliší je to taky na trhu práce, budou mít něco navíc. Navíc získají přátele a kontakty po celém světě. A co si myslím, že je nejdůležitější, mají vzpomínky – a ty jim nikdo nevezme.

Je něco, co ti cestování vzalo?

Nevzalo mi vůbec nic. Hodně lidí se mě ptá, v čem je nějaká nevýhoda. Je jasné, že začátky jsou vždycky těžké, člověk je na všechno sám, ale na druhou stranu potkává lidi, kteří jsou na stejné lodi. A tak získává přátele. Proto doporučuju, aby člověk vycestoval sám a naučil se spoléhat sám na sebe. A pak může být na sebe hrdý, že to zvládl.

foto: archiv Lukáše Kerharta

Další články k tématu

Jak vycestovat s Erasmem? Pomůže vám s ubytováním i financemi

Jak vycestovat s Erasmem? Pomůže vám s ubytováním i financemi

Když uděláte tenhle velký krok do neznáma a vyjedete studovat do zahraničí, nepochybně se vrátíte se s řadou cenných zkušeností a nových přátelství, v budoucnu vám to navíc může pomoci v kariéře. Kde ale začít a co všechno je třeba před odjezdem vyřídit? Na to jsme se ptali odborné referentky programu Erasmus+ Heleny Fuxové.   Jsem student VŠ …

číst více
S Erasmem do nekonečné zimy

S Erasmem do nekonečné zimy

Studenti, kteří se rozhodnou vyzkoušet si studium v zahraničí a využít program Erasmus se většinou vydávají na jih. Do teplých krajin, za mořem, sluníčkem a plážemi. Proč se někteří z nich rozhodli vyrazit do Ruska za nekonečnou zimou?   Motivy studentů, kteří s Erasmem vyjeli právě do Ruska, jsou různé. Obvykle však na východ vyrážejí dobrodruzi, kteří se …

číst více
Jak vybírat jazykový kurz v zahraničí

Jak vybírat jazykový kurz v zahraničí

Na jazykový kurz se můžete vypravit v jakémkoliv věku a na jakékoliv úrovni angličtiny. Existují kurzy pro středoškoláky, pro manažery, pro dospělé i pro rodiče s dětmi. Agentury nabízející zprostředkování kurzů se liší v cenách i v náplni studijního pobytu. Jak z nabídky vybrat opravdu dobrý kurz? Cílová destinace Jedním z nejdůležitějších kritérií výběru pobytu je cílová destinace, zvláště chcete-li spojit studium s cestováním. Myslete …

číst více