Budoucí rektor UK: Nejhůře se spalo na nádraží v Avignonu

Proč jste se rozhodl pro studium medicíny?

Od dětství mě zajímala příroda a zoologie, zajímal jsem se o koně Převalského a účastnil jsem se různých přírodovědných a biologických olympiád. Na střední škole jsem se rozhodoval mezi přírodovědeckou fakultou a medicínou. Zlom nastal tehdy, když nám vyučující na Gymnáziu Botičská umožnila chodit do cytogenetické laboratoře ve Všeobecné fakultní nemocnici k panu primáři Chrzovi. Začal jsem tam pravidelně docházet, stříhal jsem manikurními nůžkami chromozomy a tak dále. Medicína mne získala, tak jsem se přihlásil na Fakultu všeobecného lékařství, kde jsem vystudoval a dodnes působím.

Jak jste pokračoval ve studiu dál? Jak jste si vybral své aktuální zaměření?

Během studia medicíny poznáváte různé obory. Já jsem chtěl úplně na začátku dělat chirurgii, chodil jsem na anatomický a chirurgický kroužek. Při zkoušce z biochemie mi přednosta ústavu nabídl, jestli bych nechtěl pracovat v jeho skupině a v toxikologické laboratoři. A tak vlastně došlo k tomu, že jsem začal pracovat na 1. ústavu lékařské chemie. Tehdy ještě jako student, později jako asistent. Ten ústav jsem na chvíli opustil, když jsem vedl Ústav klinické biochemie. Před několika lety se ale oba ústavy spojily, takže jsem se vlastně navrátil tam, kde jsem začínal.

Kdybyste se dnes mohl znova rozhodovat o studijním oboru, volil byste stejně?

Ano.

A nezvažoval byste třeba studium v zahraničí?

Určitě bych chtěl během studia odjet na několik měsíců například na výměnu Erasmus nebo na nějakou jinou stáž. Za nás tyto možnosti neexistovaly jako dnes. Byl jsem na stáži v Jerevanu v bývalém Sovětském svazu, v dnešní Arménii. A asi dvacet studentů vyjíždělo na praxe IFMSA (mezinárodní organizace pořádající výměnné stáže pro studenty z lékařských fakult na celém světě, pozn.red.), což byly letní praxe mediků v zahraničí. Účastnil jsem se třítýdenní praxe do Lisabonu a přitom jsem si udělal týdenní cestu vlakem tam a týdenní zase zpátky. Na to mám krásné zážitky – spát před nádražím v Madridu nebo na pláži v Biarittzu, jet nočním vlakem napříč Španělskem… Vzpomínám si, že v Avignonu na nádraží byly lavičky – plastové a prolamované, takže se tam špatně spalo.

Když už jsme u těch zážitků – co vám asociuje pojem studentský život?

Řada setkání, řada koncertů, divadelních představení, ale také mejdanů. Je pravda, že studenti medicíny, hlavně na začátku studia, nemohou ten studentský život tak rozjet jako třeba kolegové z jiných oborů. Medicínu – a to platí hlavně v těch prvních ročnících – je třeba studovat průběžně. To znamená učit se skoro denně. V těch vyšších ročnících už je tam nějaký základ, který student může použít pro zkoušky. Ale od druhého nebo třetího ročníku se studentský život mediků vyrovnává ostatním studentům z jiných oborů.

Vy jste bydlel na koleji?

Ne, já jsem Pražák. Takže na kolej 5. května, nynější Švehlovu kolej, jsem chodil, stejně jako na Kajetánku nebo další koleje za kamarády a na různé studentské akce.

Když už jsme zmínili studenty prvních ročníků – jaká pro ně máte jako pedagog doporučení? Nese s sebou vysokoškolské studium nějaké nástrahy, na které by si měli dát pozor?

Na to je těžké všeobecně odpovědět. Samozřejmě záleží na tom, z jakého prostředí student přichází. Pro řadu lidí je to vlastně první moment, kdy jsou poprvé od rodičů, dostanou se třeba z menšího města do Prahy, do víru velkoměsta, které nabízí spoustu lákadel. Samostatnou kapitolou je studentský život na koleji a tak podobně. Je to velmi pestrá paleta možností, zábavy, kterou někteří studenti nezvládnou. A já vždycky říkám, že je lépe na začátku se více věnovat škole a naučit se rytmus vysokoškolského studia a pak si více užívat. Je to radostnější, než když pak studenti skončí, jelikož nezvládli první ročník. Na jedné straně část studentů zjistí, že obor, který si vybrali, není ten, který by chtěli studovat. Část z nich možná i podcení i to naučit se učit, na vysoké škole je přístup úplně jiný než na střední.

Zmínil jste, že někteří studenti si uvědomí, že ten obor není takový, jaký si představovali. Platí u medicíny spíše než jinde, že pokud si uvědomí, že ten obor není pro mne, měl bych se vydat úplně jinou cestou?

To podle mě neplatí jen u medicíny. Pokud to člověk zjistí na začátku, tak je samozřejmě možnost zkusit jiný obor. Na druhé straně ale každá profese přináší činnosti, které člověk dělá rád, které jsou neutrální a které dělá s nevolí. To je v každé profesi a často si to mladí lidé na začátku studia neuvědomí. Myslí si, že jiné profese jsou lepší. Je to jako na střední škole, kde máte oblíbené předměty a předměty, které nemáte rád. A to platí i v profesním životě. Neznám profesi, kde by vše vždy bylo ideální. I já dělám činnosti, které nemám rád, ale vím, že je dělat musím.

Co byste vzkázal těm studentům, kteří by se chtěli vydat po stejné dráze jako vy?

Doporučil bych jim, aby se šli podívat na dny otevřených dveří na vysokých školách. Aby, se poradili se svými rodiči a učiteli na střední škole. Také je dobré se třeba prostřednictvím rodičů a známých podívali přímo do pracovního prostředí a zjistit, co ta profese obnáší. Řada lidí má zkreslenou představu o profesích, vytvořenou televizí, filmem, internetem. Reálný život je ale často odlišný, takže je třeba mít na profese reálný pohled a předcházet rozčarování nebo naopak přílišnému nadšení. Vhodná doba je podle mě ve třetím, respektive sedmém ročníku gymnázia, kdy je na to čas.

Říkáte rozčarování – vy máte pocit, že studenti jsou v prvních ročnících rozčarovaní?

Není to stoprocentní. Ale někdy si studenti třeba zvolí obor, který považují za vysněný. A pak najednou během krátké doby zjistí, že je to něco úplně jiného, než si představovali. Ale není to většina, to určitě ne. Podle mě už lidé kolem devatenácti let mají určitý názor na život. A aby se mohli co nejzodpovědněji rozhodnout, tak je potřeba mít co nejvíce informací o školách a profesích. Pak můžete získat reálný pohled na to, co chcete vystudovat.

Jaké budou vaše první kroky po jmenování do funkce rektora?

Především se budu chtít setkat s děkankami a děkany fakult a s představiteli akademického senátu a začnu naplňovat program, který senát oslovil, když mě zvolili. Po jmenování se na rektorátě sejdu s kolegiem a s vedoucími pracovníky rektorátu a představím vizi práce a některé kroky pro první dny. S některými představiteli se už setkávám, tak abych mohl v únoru navázat na to, co už tady moji předchůdci započali.

Fotografie: Leoš Chodura